Rozpad Evropské unie byl vždycky reálnou možností. V průběhu dějin zanikaly velké říše i malé státečky; různé konfederace a jiná uskupení mají z pochopitelných důvodů osud ještě mnohem nejistější. Netvrdím, že se Evropská unie rozpadne, a ani si to nepřeji. Nicméně měli bychom se na tuto eventualitu připravovat – což neznamená, že bychom ji měli přivolávat.

            Domnívám se, že pokud dějiny poběží dál – což ovšem nepovažuji za nijak jisté – budoucí historici budou hodnotit Evropskou unii jako obrovský úspěch. Období jejího rozvoje bylo dosud nepoznaným obdobím dlouhého míru a stále rostoucí prosperity prakticky celého evropského kontinentu, jež předčilo jak období let 1870-1914, tak období let 1815-1848.

            V tomto článku se nebudu zabývat příčinami, kvůli nimž se Evropská unie dostala do potíží a které mohou vést až k jejímu rozpadu. Je evidentní, že existují lidé, kteří si tento rozpad přejí a kteří se z něj – alespoň z počátku – budou radovat. V tomto článku si kladu otázku, co dál.

            Právě včera (14.10. - pozn.red.) jsem poslouchal rozhlasové interview s představitelem levicově-liberálního establishmentu Jiřím Zlatuškou, který se radoval z demise pana Ladislava Bátory. Zaujalo mě tvrzení Jiřího Zlatušky, že „národovectví“ je překonaná věc, která měla své oprávnění v 19. století, jež však nemá místo v dnešním světě. Pan Zlatuška má jistě pravdu, tvrdí-li, že národovectví se vyvinulo v nacionalismus, který se ve dvacátém století stal silou velice negativní. Z toho, co říkal, se ovšem zdálo, že pro národ jako takový žádný pozitivní program nemá. Zřejmě je mu nade vše jednotlivec  – občan.

            Domnívám se, že popírat jakékoli pozitivní pojetí národa je tragickým omylem. Tento postoj pak vyklízí pole pro skutečně negativní pojetí národovectví či nacionalismu. Jinými slovy, říkám, že nepojmeme-li národní cítění pozitivně, najdou se jiní, kteří je pojmou negativně.

            A právě tyto síly nabudou na významu, pokud dojde k rozpadu Evropské unie. Obávám se, že v takovém případě zažijeme cosi jako „druhou republiku“ (Československo od září 1938 do března 1939), ovšem v evropském měřítku. Levicový establishment bude sice smeten, ale co nastoupí na jeho místo? Považuji za reálné, že bude smeten nejen levicový establishment, ale i funkční demokracie. Možná nám zůstane „suverénní demokracie“ putinovského typu.

            Jaké bude mezinárodně politické postavení českého národa?

            Případný rozpad Evropské unie by neznamenal konec dílčích koalic a spojenectví. Pro naši budoucnost bude důležité, jak se zachová Německo, jak se zachová Rusko, ale především jaký bude vztah Německa a Ruska. Tyto dvě velice rozdílné země totiž oscilují mezi nepřátelstvím a silnou afinitou. Zvítězí-li afinita, nebude to pro český stát znamenat nic dobrého. Dnešní státy visegrádské čtyřky se opět ocitnou v kleštích mezi těmito dvěma silnými národy.

            Zdá se mi, že se pro budoucí vývoj nabízejí zhruba dvě řešení, z nichž ani jedno nevidím jako příliš dobré a nadějné.

            Prvním řešením je snažit se maximálně posílit spojenectví čtyř „visegrádských“ zemí – Polska, Maďarska, Slovenska a Česka. Kdyby tyto země vystupovaly jednotně, měly by určitý potenciál. Pravda, na rozdíl od Ruska jim chybí suroviny. Na druhé straně mají poměrně rozvinutý průmysl i relativně vzdělané obyvatelstvo. Etnických Rusů je vzhledem k demografické katastrofě, emigraci, vysoké zločinnosti a sebevražednosti každoročně o půl milionu až milion méně. Pokud by nedošlo k úzkému spojenectví mezi Ruskem a Německem, mělo by toto středoevropské společenství šanci.

            Jsou tu ale silné důvody, které vzniku této středoevropské koalici brání. Je to zejména nevraživost mezi Slováky a Maďary a český sklon nespolupracovat s kýmkoli, kdo není hodně daleko. (Asi bychom byli ochotni spolupracovat se Spojenými státy; ty se však stále více ocitají mimo hru.) Právě ty síly, které přispívají k rozkladu Evropské unie (zejména jejich naivní představy o „suverenitě“), by znemožňovaly, případně silně ztěžovaly vznik tohoto středoevropského spojenectví.

            Druhá možnost by byla pro zejména starší Čechy asi ještě mnohem méně přijatelná. Bylo by to silné navázání Česka na Německo.

            Pro toto přimknutí se k Německu ovšem existují dva velmi silné důvody. Prvním je skutečnost, že toto navázání by odráželo ekonomickou realitu. Rozpad Evropské unie a zhoršení vztahů s Německem by pro Českou republiku znamenaly obrovskou ekonomickou katastrofu. Druhý důvod je historický: Čechy, Morava a Slezsko byly téměř tisíciletí součástí „Svaté říše římské německého národa“; v dobách Karla IV. byla Praha více méně hlavním městem této říše. Přes neustálé napětí mezi Čechy a Němci – či možná právě díky němu – jsou si tyto dva národy kulturně velmi blízké. Nemohlo tomu ani být jinak, neboť byly součástí téhož kulturního prostoru.

            Čím reálnější je krach myšlenky Evropské unie, tím silněji bychom měli od těch, kteří ho vítají, žádat, aby nám předestřeli vizi, co bude potom. Tvrzení, že „bylo od počátku jasné“, že např. euro nemůže fungovat, mohou být pravdivá, ale můžeme snad očekávat něco víc od těch, „kteří to vždycky říkali“? Evropská unie se mi v mnohém nelíbí – sám jsem hlasoval proti vstupu do ní.  Nicméně v současné době je kromě kritiky Evropské unie třeba rovněž promýšlet, co dál. Jinak nám reálně hrozí – nezlobte se na mě, že to říkám – nacionalismus „jugoslávského“ typu. I s těmi masovými hroby. Vznikne-li vakuum, temných sil, které se ho pokusí zaplnit, bude habaděj. A kdo se jim postaví? Naše policie? Armáda? Justice?

            Jednou z mých námitek proti Evropské unii byla a je, že jí chybí jakýkoli transcendentní rozměr – a tedy i vize, která by přesahovala materiální stránku života. Nechceme-li po krachu Evropské unie zakusit pád do temnoty a chaosu, měli bychom tento transcendentní rozměr hledat již nyní.

15. října 2011