Název exkluzivního turistického zařízení Club Med svorně používá západní tisk pro označení Středomořské unie známé také pod svým uměleckým jménem Barcelonský proces: Unie pro Středomoří. Založení nového zájmového sdružení v předvečer francouzského státního svátku se stalo apoteózou zatímní zahraničněpolitické aktivity ambiciózního prezidenta Nicolase Sarkozyho. Myšlenku na vytvoření nové regionální organizace spojující země evropského jihu a afrického severu často srovnával s odvahou otců-zakladatelů Evropské unie. Již při svém zvolení v květnu loňského roku nastínil vizi, která zahrnovala nevídaný rozkvět Středomoří, narovnání všech regionálních konfliktů včetně toho zapeklitého blízkovýchodního. Loni na podzim v marockém Tangeru mluvil o svém „velkém snu, jenž je schopen pohnout světem“. Svazek založený 13. července v Paříži je těmto představám vzdálen asi stejně, jako je skutečnost vzdálena každému, i tomu největšímu snu.

Od začátku se proti francouzskému pojetí nové unie postavil prakticky celý zbytek Evropy - v čele s Německem. Nikdo nechtěl vyhazovat společné peníze za projekt, který měl obsluhovat výlučně zájmy Francie a jejích bývalých afrických kolonií. Německo bylo vážně zneklidněno tím, že lstivý galský nápad rozdělí Evropu na jih zapojený do přestavby Středomoří a sever, který to finančně zatáhne. Jiní viděli v Sarkozyho projektu snahu nabídnout Turecku jakýsi náhražkový integrační proces, alternativní vůči reálnému vstupu této země do EU. A tím se stalo, že místo kompaktního regionálního bloku se společnou bankou a devíti odvětvovými agenturami byla vytvořena nová diskusní platforma pro občasné potlachy EU s nahodilou množinou jejích jižních sousedů.

Místo původních osmnácti účastníků byli do Paříže pozváni zástupci 44 států. Nakonec jich přijelo 43 - regionální bouřlivák a vůdce libyjské džamahírie Muammar Kaddáfí vábení Sarkozyho odolal s odůvodněním, že takový svazek jen podnítí terorismus v regionu. Záminka je nejapná, ale není to jediná nejapnost spojená s projektem. Středomořskými državami se rázem staly bytostně vnitrozemské či dokonce skandinávské země, od Švédska a Estonska přes Česko až k Mauretánii. Sedm set padesát milionů lidí sdružených v novém svazku je sice číslo, které si Sarkozy může chlubivě dát za rámeček, ale co a jak je navzájem propojí - toť otázka. Straší zde zkušenost takzvaného Barcelonského procesu spuštěného v roce 1995 a pověřeného přibližně stejným zadáním jako nynější Středomořská unie. I když na uskutečnění tohoto partnerského programu padlo z rozpočtu EU přes 70 miliard eur, sotva lze hovořit o efektivně vynaložených prostředcích. Politická složka procesu byla trvale podvázána protichůdným přístupem stran k palestinsko-izraelskému konfliktu, zatímco ekonomická neschopností autoritářských režimů severní Afriky racionálně zužitkovat prostředky přidělované EU. Nakonec jako varovný prst zůstal Barcelonský proces trčet v názvu nového spolku.

Zvláštní důraz mezi původně stanovenými cíli byl vždy kladen na sladění imigrační politiky a na prosazování základních hodnot právního státu. Protože však čert vězí v detailech, právě tato důležitá předsevzetí vypadla ze seznamu odsouhlasených cílů Středomořské unie. Vyjmenujme to, co v něm zbylo: vyčištění mořských a pobřežních vod značně zaneřáděných průmyslovým odpadem, zdokonalení dopravních tepen spojujících oba břehy, spolupráce na předcházení a odstranění následků živelných pohrom, využití alternativních zdrojů energie, zejména solárních a větrných, zřízení Středomořské univerzity (předběžně ve Slovinsku), založení instituce na podporu drobného a středního podnikání. Toť zatím vše.

Diplomatické vstřícné posuňky, ke kterým se na pařížském setkání dospělo - například dohoda mezi Sýrií a Libanonem o obnovení diplomatických vztahů nebo nepřímé kontakty mezi Sýrií a Izraelem -, jsou důležité spíše svou symbolikou než konkrétním dopadem. Symbolika tkví v tom, že poprvé mírová jednání probíhají v režii EU, nikoli USA. Zůstane však u symbolů, pokud záměry nebudou přetaveny do činů podepřených připraveností převzít odpovědnost. Německo si vymohlo důležitou roli v projektu. Znamená to, že je připraveno také poskytnout stranám konfliktu bezpečnostní záruky? Angela Merkelová ve svém zapáleném projevu v Knessetu nedávno označila právo Izraele na bezpečnou existenci za státní zájem Německa číslo jedna. Znamená to, že je připravena vyslat vojenský kontingent na Golanské výšiny nebo do sporného pohraničí mezi Izraelem a Palestinskou autonomií? A je EU ochotná nést finanční břemeno spojené s civilizačním povznesením regionu? Zatím výkony Evropy v místních konfliktech - jako ten v Dárfúru - nebyly příliš přesvědčivé. Konstatujme střízlivě, že založení nového spolku v Paříži mělo daleko k onomu historickému zlomu, o němž snil Nicolas Sarkozy, i když mu nelze upřít nemalou dovednost ve vytěžení osobního PR efektu.

Euro 31/2008

Autor je publicista