Poslední loňské číslo časopisu Respekt se hned ve třech článcích – včetně redakčního úvodníku – věnovalo "českému tápání", totiž absenci cílů či vizí, na nichž by se česká společnost dokázala shodnout. Dle mého názoru správně konstatuje, že "česká politika je plná sporů o detaily, nad nimiž chybí jejich obecný smysl, se kterým bychom se mohli ztotožnit a porozuměli tak, proč jsou ony spory důležité."

Respekt – podle mě opět správně – uvádí, že v minulém čtvrtstoletí byly takovými cíli obnova právního státu, transformace ekonomiky, vstup do NATO a do Evropské unie. Potud se s Respektem shoduji, i když jsem toho názoru, že všechny tyto čtyři cíle, jakkoli jsem jim přitakával, by měly vyplývat z něčeho ještě zásadnějšího a podstatnějšího.

Respekt dále uvádí, že česká politika rezignovala na dva další možné cíle, a sice zavedení eura a hlubší evropskou integraci. Zde už se s Respektem rozcházím. Momentálně byla sice hrozba rozkladu eurozóny zažehnána, nicméně jsem více než kdy jindy přesvědčen, že euro (v podobě, v jaké bylo zavedeno) byl chybný projekt, na který stále doplácí jižní část Evropské unie, a zatím nevidím důvody, proč by se to mělo nějak zásadně změnit. A pokud je řeč o hlubší evropské integraci, pak se ptám, v čem a proč? Proč by měla být hlubší evropská integrace žádoucí? Co by to znamenalo? A chtějí to evropské národy opravdu?

Netvrdím, že hlubší evropská integrace je určitě nežádoucí. Je ale třeba hovořit o tom, o jakou integraci půjde, na jakých základech a z jakých důvodů. Mám obavy, že tato debata příliš neprobíhá. Dva tábory si dávají vzájemně nálepky "eurohujeři" nebo "euroskeptici"; ovšem nálepkování většinou smysluplné debatě nesvědčí.

Skutečnost je taková, že po odmítnutí projektu Evropské ústavy ve francouzském a nizozemském referendu evropské "elity" rezignovaly na to, aby se obyvatelé Evropské unie mohli k případné hlubší integraci demokraticky vyjádřit. Skutečnost je taková, že pokud by byl nějaký integrační projekt k veřejnému hlasování předložen, zřejmě by neprošel ani v zemích, které jsou považovány za "silně proevropské". A je velmi pravděpodobné, že v nadcházejících volbách do Evropského parlamentu se skladba poslanců tohoto tělesa podstatně promění. Podle všeho výrazně posílí "euroskeptici", kteří jsou nyní cejchováni nálepkou populismu nebo protievropanství.

Kritici hlubší integrace namítají, že neexistuje evropský politický národ, a tudíž nemůže existovat ani nějaká panevropská politická diskuse. Jan Sokol (pozor, netvrdím, že patří k těmto kritikům) ve svých pamětech (Jak jsem se měl na světě) upozorňuje, že je důležité, aby se lidé mezi sebou dokázali domluvit, tj. aby mluvili stejnou řečí. Nemá na mysli, že musí mít stejné názory. Musí si ale rozumět. Přestože znalost angličtiny je již značná a neustále se zvyšuje, neexistuje zatím něco takového jako "evropské noviny", "evropský rozhlas" nebo "evropská televize". A pokud něco takového existuje a já to nevím, pak to asi nemá velký význam a vliv. (Ne že bych o tom rozhodoval zrovna já, ale těchto věcí si všímám a předpokládám, že bych se o nich dověděl.)

Pokud tedy Respekt našim politikům vyčítá, že rezignovali na hlubší evropskou integraci, je namístě se zeptat, zda by tato integrace měla probíhat i proti vůli obyvatel.

Je jistě možné, že obyvatelé se mýlí. Je jistě možné, že naši politici selhali, protože obyvatelům nedostatečně vysvětlovali výhody a přednosti nebo (možná lépe řečeno) správnost evropské integrace. Pokud má ale evropská integrace spočívat ve stanovování kvót, kolik žen s dětmi do dvou let se má vrátit do práce, kolik procent žen musí být ve správních radách apod., pak se obávám, že se v evropském obyvatelstvu nadšení pro další integraci nevygeneruje. A jsem celkem rád, že se naši politici do podobných projektů nehrnou.

Narodil jsem se pár let po skončení druhé světové války. Nedávno jsem pročítal mnohosetstránkovou knihu britského historika Tony Judta Poválečná Evropa. Čtete-li tuto knihu, vidíte, že vlády evropských zemí měly před sebou po skončení války jasné cíle, které byly evidentní, ušlechtilé a nesamozřejmé. Předním z těchto cílů bylo nasytit vlastní obyvatelstvo. Dalším z těchto cílů bylo vyřešit otázku Německa. Dalším z těchto cílů bylo zachovat demokracii v Evropě tváří v tvář ruskému expanzionismu, jehož protagonistou byl J. V. Stalin. Tyto cíle byly nesamozřejmé a nesnadné, ale byly lidem srozumitelné. Můžeme říci, že "nakonec vše dopadlo dobře". Místo pouhého nasycení obyvatelstva se během patnácti let dostavila nevídaná prosperita, otázka Německa se zdárně vyřešila jak v krátkodobém, tak v dlouhodobém horizontu, a ruské impérium se naštěstí zhroutilo dříve, než západní Evropa dokázala spáchat kulturní a politickou sebevraždu. Pád ruského impéria navíc ještě stačil rozkladné tendence v západní Evropě výrazně zpomalit.

Evropa – Českou republiku nevyjímaje – nyní nemá jasné cíle mimo jiné z toho prostého důvodu, že se necítí ani vnitřně, ani vnějšně ohrožena. Zda právem, stojí za úvahu, ale to už je námětem na jiný článek.