S komunismem to šlo z kopce poté, co začaly pukat ledy v Moskvě. Do té doby dostal každý sovětský satelit snažící se uniknout z jeho osidel tvrdě za vyučenou. I progresivismus bude poražen až poté, co jej odmítne „západ“.

Pokud si někdo přečte nebo uslyší výrok: „Politická korektnost a ústupky levicovým aktivistům? Ne!“, nejspíš ho napadne, že jeho autorem je buď Viktor Orbán, nebo Mateusz Morawiecki, případně jiný konzervativní politik z některé postkomunistické země. Jenomže to se setsakra plete. Tento výrok totiž ohlašuje nové plány francouzského prezidenta Emmanuela Macrona a jeho vlády (zde). Ta se rozhodla bojovat proti progresivistickému levicovému aktivismu šířícímu se především ze Spojených států a zahrnujícímu „...vše od rasismu a sexismu přes sociální nerovnost, kritiku bělochů a odkazy k otroctví až po požadavky na uznání nejrůznějších, nejen menšinových identit“.

Nejspíš to myslí vážně. Lze tak usuzovat podle toho, že Radě Evropy omlátila o hlavu její kampaň na „podporu rozmanitosti“ zobrazující ženy v hidžábu a snažící se přesvědčit veřejnost, že jeho nošení je jejich svobodná volba (zde). Zkrátka klasická progresivistická masírka. Je totiž divné, že autoři kampaně nedemonstrovali „rozmanitost“ třeba tím, že by zobrazovali taky třeba ženy v minisukních nebo bikinách. Zřejmě usoudili, že tento typ oblečení „rozmanitost“ nepodporuje, nebo že jej ženy nosí z donucení. Francie se rozhodla nepřipustit, aby byli její občané tímto způsobem oblbováni, odvolala se na to, že kampaň odporuje jejímu principu respektu ke svobodě přesvědčení a Radě Evropy vzkázala, ať si ji strčí za klobouk.

Dosud zaznívaly výroky varující před progresivistickým aktivismem především z postkomunistických zemí. Je to logické. Velká část jejich obyvatel totiž zažila totalitu na vlastní kůži a vidí tak značné analogie mezi ní a vizí společnosti podle představ progresivistů. Jejich ideologie se šíří společností a ta v důsledku toho regulérně blbne. Což se projevuje třeba tím, že se přejmenovávají potraviny tak, aby jejich názvy nebyly „rasistické“ (zde nebo zde), Sněhurka a Šípková Růženka jsou vydávány za „oběti sexuálního násilí“, protože byly políbeny, aniž k domu daly princům souhlas (zde a zde), a tým vývojářů počítačových her je pod palbou kritiky za to, že není dostatečně genderově a rasově diverzifikován (zde).

Nejmocnější zbraní progresivistů je však „cancel culture“ (zde). Díky ní třeba dokáží donutit k omluvě za parodování gayů a příslušníků jiných sexuálních menšin herce Matta Lucase (zde), ačkoliv je sám gay (zde). No a kdo si nedá říct „po dobrém“, tak ten letí. Jako se stalo třeba děkance Univesity of Massachusetts Leslie Neal-Boylanové, která měla tu drzost prohlásit, že „na všech životech záleží“, když každý přeci ví, že záleží jen na těch černých (zde). Nebo žákovi střední školy v Aberdeenshire, který byl vyhozen učitelem z hodiny za tvrzení, že pohlaví jsou jenom dvě (zde).

To jsou zkrátka všechno střípky, které poskládány do sebe vytvářejí obraz progresivistické společnosti, který se v mnohém podobá tomu, co lidé v postkomunistických zemích moc dobře znají z minulosti. Proto jsou vůči těmto směrům poměrně rezistentní a teorie progresivistů o genderismu, sexismu, multikulturalismu a antirasismu razantně odmítají. Což bývá politiky „západu“ a levicovými aktivisty označováno jako zpátečnictví, společenská nedospělost a dědictví 40 let komunismu. V tom posledním mají vlastně pravdu. Jen bych to v tomto případě nehodnotila jako hendikep, ale naopak jako přednost.

Teď však zazněl hlas odmítající progresivismus i ze „západu“. Není první. Doposud však šlo o výroky lidí onálepkovaných jako populisté, pravicoví extrémisté, rasisté, nebo rovnou náckové. Nyní ovšem přichází z úst prezidenta jednoho z nejdůležitějších členů EU. Což má samozřejmě úplně jinou váhu. Navíc nejde jen o politickou proklamaci, ale francouzská vláda je odhodlána společnost od progresivismu opravdu očistit.

Dost to připomíná situaci, která předcházela pádu komunismu ve východní Evropě. Dokud totiž „zlobily“ jenom menší státy sovětského bloku, tak dostaly pokaždé razantně „přes ústa“ a byl klid. Zlom nastal až v roce 1985, kdy se dostal k moci Michail Gorbačov a v Sovětském svazu vyhlásil „perestrojku“ a politiku „glasnosti“. Tím začaly pukat ledy a s komunismem to šlo z kopce. Byť k jeho pádu bylo ještě daleko. Je snad změna politiky francouzské vlády a razantní odmítnutí progresivistické ideologie také oním „pukáním ledů“?

Nejspíš někdo namítne, že Emmanuel Macron to všechno dělá jen pod tlakem blížících se prezidentských voleb. A snaží se tak vyfouknout volební témata svým hlavním konkurentům Marii Le Penová a Éricu Zemmourovi. Nejspíš na tom něco bude, ale kromě jiného to naznačuje, že podstatná část francouzské společnosti má progresivistů plné zuby. Těžko říct, jak velká je, ale rozhodně je velká natolik, že politikům stojí za to se o její hlasy ucházet.

Ale ono je v podstatě jedno, co francouzského prezidenta k tomuto kroku přimělo. Ostatně ani Michail Gorbačov nespustil „perestrojku“ a „glasnosť“ proto, že by to byl rozený demokrat a nemohl se už na komunistický režim dívat. I on k tomu byl dotlačen okolnostmi. Zkrátka si uvědomil, jak moc Sovětský svaz a jeho satelity hospodářsky a společensky zaostávají a že je tedy třeba udělat radikální změnu. Jinak to byl samozřejmě kovaný komunista. Nebo si snad někdo myslí, že se do sovětského politbyra dostal díky svému „demokratickému smýšlení“?

Mezi pádem komunismu a pádem progresivismu se sice nabízejí určité analogie, ale je mezi nimi samozřejmě i celá řada rozdílů. V prvním případě bylo třeba kompletně změnit státní zřízení a ustanovit demokratické instituce téměř „od nuly“. Komunisté totiž ovládali všechno. Na rozdíl od nich však progresivisté neuplatňují svoji moc primárně cestou obsazení volených a státem ustanovených orgánů, ale tyto demokratické instituce obcházejí a svoji politiku uplatňují formou různých aktivistických hnutí. Ta pak vznášejí celou řadu často až absurdních požadavků, k jejichž prosazení využívají různé nátlakové akce, politický lobbing a když to nezabere, snaží se ovlivňovat fungování státu prostřednictvím soudních žalob. K oslabení jejich vlivu je tak třeba především vyslovit jasnou politickou podporu orgánům státní správy a občanům v tom smyslu, aby se nenechali aktivisty šikanovat, neměli strach jejich požadavky odmítat a pokud nebude zbytí, tak aby sebrali odvahu a poslali je do Paďous. Lidé zkrátka musí vědět, že je stát na jejich straně...

Když o tom tak přemýšlím, tak porážka komunismu byla v porovnání s porážkou progresivismu v podstatě brnkačka. Moc komunistů byla totiž uzákoněna, takže vlastně stačilo změnit příslušnou legislativu. Zatímco progresivisté nemají svoji moc zakotvenou formálně a k prosazení své vize fungování společnosti využívají (respektive zneužívají) demokratické instituce státu. A ty jen tak zrušit nelze.

Ona je to ale stejně zatím jen teorie. Nalijme si totiž čistého vína a přiznejme si otevřeně, že tak jako by komunismus nepadnul bez toho, aby se nezačal rozkládat Sovětský svaz, tak se nezačne hroutit progresivismus bez toho, aby se tak nestalo na „západě“. Postkomunistické země sice mohou jeho postup v rámci svých společností zpomalit, ale samy nejsou schopny jej zastavit. Proto je tak důležité, že proti němu vystoupil i francouzský prezident Macron a jeho vláda. Byť to samozřejmě ještě žádný konec progresivismu neznamená, mají tyto kroky svůj nesporný symbolický význam. Jeho odmítnutí totiž zaznělo od vrcholného a uznávaného politika „západu“ a to nelze jen tak zlehčovat a příslušného politika ostrakizovat. A to dává naději. Nicméně to bude ještě pořádná fuška...