George Bush na konci svého druhého funkčního období nepatří, kulantně řečeno, mezi státníky, kteří by se těšili značné oblibě světové veřejnosti. Vystát jej nemohou sami Američané, a proto vyčkávají příchodu dalšího spasitele kennedyovské politické krve do Bílého domu.

S postavením Spojených států je to rovněž tak. I když víru v ně ztratil málokdo ze stoupenců demokratického vládnutí (o čemž svědčí právě pozornost věnovaná americkým prezidentským volbám mimo Ameriku), kritika řádu amerického globálního vládnutí (či spíše způsob, jímž je prosazován) je pro supervelmoc nepřekročitelná, zvláště na Západě, kde je výsledkem svobodného náhledu občanů, nikoli státem řízené propagandy.

Až v lednu příštího roku usedne na prezidentský stolec nový panovník, Bush odejde, pravděpodobně mezi své věrné rančery, za pískotu doléhajícího z každé strany. V onom hvizdu bude však slyšen také slabý, nicméně oddaný potlesk. Jeho epicentrem bude stát, který vznikl dříve než nedávno, Kosovo. Uctivým povykem nebudou šetřit jeho většinoví obyvatelé, kosovští Albánci, kteří zažívají vrchol svého národněosvobozeneckého úsilí, a to za soustředěné pozornosti všech.

Kdo sledoval záběry oslav vyhlášení kosovské nezávislosti, všiml si vysoké frekvence výskytu amerických vlajek v ulicích kosovských měst. Takové je možno vidět např. na Blízkém východě, kde ale slouží (v zapáleném provedení) jako výraz protiamerického despektu. V Kosovu lze být svědkem pravého opaku. Téměř jako by Kosované přijali Ameriku za svou druhou vlast, matku své samostatnosti.

Je zjevným paradoxem, že takovéhoto díku se Spojeným státům dostává od muslimů, u nichž se média amerikanofilní nálady již před léty odnaučila vídat.

Otázka deroucí se na jazyk zní prostě. Nepodporoval Bush osamostatnění Kosova jen kvůli té živelné popularitě? Jestliže srbský premiér Koštunica vnímá kosovskou misi Evropské unie nikoli jako legitimní pomoc chudé právně rozkolísané zemi od bídy a mafie, ale jakožto okupaci, jestliže se část států EU obává „kosovského efektu“ pro svůj vnitropolitický ráz a s posvěcením kosovské nezávislosti váhá a jestliže roste balkánská síla Ruska, mohou lidé kolem současného prvního muže Ameriky vidět za kosovským státem jiné zadostiučinění než rozjařené davy slavící s „hvězdy a pruhy“ osudový mezník svých dějin?

Kosovský příběh zdaleka nekončí. A stále je obtížné předjímat, pro koho nejlépe vyzní. První tah znamenal „pouze“ vznik nového státu na mapě Evropy. Státu, jehož islám praktikující občané si mezi své „otce-zakladatele“ dosadili politika, kterému se největšího zatracení dostalo od muslimské obce – George Bushe.

Autor je místopředseda Institutu K.H.Borovského