Bojovníci proti klimatické změně dotáhli do úspěšného konce zákaz žárovek

Bulb Fiction se jmenuje rakouský dokumentární film o zákazu klasických žárovek a jejich nahrazení úspornějšími žárovkami, k čemuž se Evropská unie rozhodla v roce 2007. Film měl premiéru loni na podzim, kdy právě začínala třetí fáze postupného zákazu žárovek. Nejprve byly zakázány žárovky s výkonem 100 wattů, o rok později 75, po dalším roce 60 a konečně od letošního září nebudou smět výrobci svítidel dodávat na trh už ani 40wattové typy. Tažení je tak prakticky u konce.

Nebývá zvykem, aby se o evropské legislativě točily filmy nasazované do kin. Zákaz staré žárovky se ale stal bezkonkurenčně nejopovrhovanější evropskou směrnicí posledních let. Zdvihla se proti němu vlna neorganizovaného odporu, sahající od skupování žárovek ve velkém do zásoby až po nápad, jaký předloni dostali dva inženýři z Cách, když si v Číně objednali 40 tisíc žárovek, nechali na každou napsat "heatball" (tepelná koule) a z hlavní výtky proti klasické žárovce, totiž že 95 procent energie nepřeměňuje na světlo, ale na teplo, udělali její hlavní přednost. Legraci jim sice po čase zatrhl soud, teď se ale klasické žárovky, byť v robustnějšímprovedení a za vyšší cenu, objevují znovu – coby "speciální lampy" určené pro hornictví a řemesla.

Výbory lidové kontroly Úřední reakce na projevy této lidové tvořivosti jsou těžkopádné a spolehlivě sebeztrapňující. Tak evropský komisař pro energetiku Günther Oettinger před několika dny žádal, aby úřady zákaz staré žárovky vynucovaly kontrolami, které budou pročesávat obchody a odhalovat, jestli se v regálech vedle úsporných, pro zákazníky ohromně výhodných, ale bohužel neoblíbených modelů nepovalují nevýhodné, ale bohužel oblíbené klasické žárovky, maskované za speciální lampy. VNěmecku už se přihlásili organizovaní ochránci přírody, že budou do obchodů chodit dohlížet ve svém volném čase.

Tento zásah do každodenního života stamilionů Evropanů je evidentně neúměrný očekávanému přínosu: dokonce i jeho iniciátoři pracovali se statistikou, podle níž na svícení padne celých 1,25 procenta celkové spotřeby energie. A aby toho nebylo málo, úsporné zářivky, jež Unie lidem náhradou vnucuje, obsahují rtuť. Zákaz starých žárovek přitom komise iniciovala takřka současně se zákazem klasických rtuťových teploměrů.

Věcně je zákaz žárovek tak neudržitelný, že to i mezi eurofily dotáhl až do kategorie jakýchsi přípustných terčů kritiky. Trefuje se do něj například černý kůň českých prezidentských voleb, jinak přesvědčený eurofederalista Miloš Zeman. Jenže tady nejde o exces, který vyřídíme jedním bonmotem na politickém mítinku. Tady jde o symptom něčeho hlubšího, máme tu příklad toho, jak snadno lze přes Brusel prohnat nařízení, které si zčásti napsala konkrétní hospodářská lobby.

Jak se zákaz v Evropě rodil? Především jsme v EU nebyli první, už v roce 2005 staré žárovky zakázal Fidel Castro na Kubě. Od něj to byl pokus uniknout z energetické nouze. V Evropě byl o dva roky později v osobní nouzi jeden politik, německý ministr životního prostředí Sigmar Gabriel. Tento muž až do chvíle, kdy se ocitl na zeleném ministerstvu, neprojevoval o ochranu životního prostředí hlubší zájem. Aby se profiloval, navrhl na jaře 2007 dopisem Evropské komisi vytlačit v rámci snižování emisí skleníkových plynů a hledání energetických úspor starou žárovku. Okolnosti nemohly být příznivější. Spolková vláda právě předsedala Unii, v politice vrcholila móda boje proti klimatickým změnám, a tak summit EU v březnu 2007 Evropskou komisi požádal, aby urychleně navrhla způsoby, jak dojít k vyšší energetické úspornosti lamp a zářivek.

O zákazu ale ještě v závěrech summitu nebyla řeč. Pracovní skupina zřízená Komisí nicméně sestávala z reprezentantů environmentalistických skupin a velkých koncernů, jako je Philips, jež zavětřily šanci přinutit miliony evropských domácností, aby přezbrojily a přešly na jejich dražší modely, které se na volném trhu dosud nechytaly. Do Evropského parlamentu inkriminované nařízení Evropské komise vůbec nešlo.

Není ale příliš důležité, jaká přesně evropská instituce směrnici vydala, klíčové je, že doma by Gabriel ani jakýkoliv jiný ministr životního prostředí členské země takový nápad zřejmě neměl šanci prosadit.

Probudili jste se pozdě, nezajímá Druhé poznání z případu žárovka je snad ještě depresivnější: od chvíle, kdy taková směrnice vejde v platnost, už ji nelze zrušit a je úplně jedno, kolik se proti ní ex post podaří nashromáždit vážných argumentů, v tomto případě kromě ekonomických i lékařských. Už vůbec nesejde na názoru veřejnosti. Evropská komise je tvrdohlavým strážcem statu quo, což jsou soubory všech vydaných směrnic. Je to způsob myšlení, který zvěčnila mluvčí Evropské komise pro životní prostředí Barbara Helfferichová při obhajobě v té době už naprosto zdiskreditovaných dotací pro biopaliva: "Nemůžeme z ničeho nic zrušit cíle pro biopaliva. Nemůžete totiž změnit jeden politický cíl, aniž byste riskovali debatu o všech ostatních cílech." A to – máme-li věřit slavnostnímřečem politiků – boj proti klimatické změně, v jehož jménu se tato zvěrstva dějí, ještě ani pořádně nezačal.

LN, 1.9.2012

Autor je komentátor LN