Britské referendum o vystoupení Velké Británie z Evropské unie je předmětem nejen dramatických polemik a sporů, ale i rozsáhlé politické a mediální manipulace. „Objektivisté“ říkají, že z obou stran, což není pravda. Manipulovat umí jen strana vládní. Britské, evropské i světové veřejnosti je referendum prezentováno jako osudový krok globálního významu, který svým výsledkem (myšleno výsledkem ANO) může ohrozit nejen budoucnost evropského integračního projektu, ale i celosvětový mír a prosperitu.

Tato hodnocení a tyto předpovědi jsou zcela nesmyslné a neopodstatněné. Mají za cíl zastrašit britské voliče (a evropskou veřejnost) a vytvářet na ně nátlak, aby hlasovali „správně“. Stejnému účelu slouží průzkumy veřejného mínění, které začaly naznačovat, že odpůrci členství získávají převahu, což má mobilizovat příznivce členství. Průzkumy veřejného mínění jsou však již dávno součástí volební hry. Británie není výjimkou.

Význam britského referenda ve skutečnosti spočívá více v rovině symbolické než praktické. Není příliš pravděpodobné, že by se většina Britů vyslovila pro opuštění EU. Nepřejí si to ani hlavní vládní i opoziční strany, ani drtivá většina politického a ekonomického establishmentu. Nepřejí si to Skotové. Nepřejí si to partneři Británie v Evropě, nepřeje si to USA. Nejpravděpodobnější variantou je, že referendum skončí výsledkem NE, zavře se nad ním voda a v EU se nic podstatného nezmění. Zůstane jen „poučení z brexitu“. Špičky EU pochopí, že je třeba včas a všemi prostředky eliminovat ty politické síly, které se stavějí kriticky k současnému modelu evropské integrace. A že se žádná referenda už nikdy pořádat nemají.

Před lety mnozí naivně uvěřili premiéru Cameronovi, že jím prosazované referendum je projevem jeho zdravé euroskepse. Od něho to však již od počátku byla promyšlená past. Jak se dalo očekávat, zapojil se (jen pro naivní pozorovatele nečekaně) do tábora eurofederalistů. Jeho záměrem bylo umlčet vnitrostranickou opozici a vzít téma UKIPu Nigela Farage, který je ostře pro brexit. Hluboké příkopy na britské politické scéně však byly vykopány. Britská veřejnost, tamní politická scéna i sama Cameronova konzervativní strana zůstanou ostře rozděleny. To asi nebylo původním Cameronovým cílem.

O důsledcích hypotetického výsledku ANO je možné vyslovit různé hypotézy, ale rozhodně odmítáme, že by mohl mít tento výsledek (kromě krátkodobého psychického otřesu pro vládnoucí elity) takové katastrofické dopady, jaké předvídají různé, s vážnou tváří vyslovované britské a o to více kontinentální „analýzy“. Velkou Británii by tento výsledek v mnohém osvobodil od bruselských extrémně etatistických politik.

Je nejasné, co by onen případný odchod Británie z EU fakticky znamenal, jaké změny by nastaly a v jakém horizontu by se odehrály. Vše by nepochybně bylo předmětem dlouhých vyjednávání, přechodných období a různých speciálních režimů, jejichž cílem by bylo zachovat maximum současného statu quo. Odmítáme neseriózní tvrzení o ohrožení evropské ekonomiky či dokonce českého exportu. Británie by nepochybně zůstala členem Evropského hospodářského prostoru jako Norsko či Švýcarsko, takže z ekonomického hlediska by se pravděpodobně nestalo vůbec nic, nebo jen velmi málo, pomineme-li bezprostřední panické reakce na finančních trzích.

Úspěch referenda by však měl velký pozitivní symbolický význam. Byl by jím ještě zřetelněji obnažen debakl současného modelu evropské integrace, který Evropu do dnešního všeobecného marasmu přivedl. V jedné významné členské zemi EU by tento výsledek potvrdil odcizení bruselské politiky občanům a ukázal by, že bez demokracie, založené na svobodně vyjádřené vůli občanů, nemá evropská integrace smysl.

Výsledek ANO by byl políčkem bruselským a berlínským elitám. Byl by výzvou ke změně politiky. Nic jiného, katastrofického či děsivého by se nestalo. Nedejme se proto zastrašit. Hlavně by se ale neměli nechat zastrašit britští voliči. Vítězství probruselských elit však může být vítězstvím Pyrrhovým. Stále více je zřejmé, že se veřejnost zemí EU probouzí – a to se nadlouho zastavit nedá.

20. 6. 2016

Václav Klaus, Jiří Weigl, Ladislav Jakl, Ivo Strejček