Připadá mi, že od pondělí 21. února, kdy jsem psal článek Do vlastních řad, neuplynul pouhý týden, ale celé věky, protože byl psán v jednom světě, avšak v pátek 25. února vyšel ve světě jiném. V článku jsem upozorňoval na trestuhodné zanedbání bezpečnosti ze strany EU dané zvyšováním závislosti na ruském zemním plynu, na oslabenou funkci NATO v důsledku poddimenzovaných zbrojníćh rozpočtů a na politicko-ekonomickou vazbu mezi merkelovským Německem a putinovským Ruskem, která se ukázala být hlubší, než jsem si dokázal představit. Tyto skutečnosti jsem v článku označil jako zvětralé pilíře eurounijní politiky, jako bránu, která otevírá cestu Putinově agresi.

Jako drtivá většina komentátorů jsem kumulaci ruských vojsk a Putinovy hrátky se separatistickými republikami pokládal za zpravodajskou hru, za snahu vytvořit z Ukrajiny mokvající vřed, který by mu umožňoval trvale znepokojovat a paralyzovat Západ. Nicméně v noci na čtvrtek 24. února 2022 se Putin rozhodl k velkoplošnému vpádu na ukrajinské území tak podlým způsobem, který se dá snad srovnat jen s Hitlerovým vpádem do Polska 1. září 1939 a s následnou invazí Stalinovy Rudé armády do zbytku země 17. září 1939.

O víkendu se pak stalo něco neskutečného. Putin se zřejmě stal obětí vlastní propagandy a místo band novodobých benderovců se proti jeho vpádu postavil celý ukrajinský lid. Prezident Zelenskyj neváhal rozdat zbraně řadovým občanům, odpor Ukrajinců sjednotil Západ nevídaným způsobem k podpoře přepadené země nejen ekonomickou blokádou Ruska, ale též přímými dodávkami zbraní. Slouží ke cti české vlády, že v tomto směru byla jednou z prvních, a jestliže dnes mají izraelské děti v čítance básničku Česká puška, možná se budou ukrajinské děti učit básničku o českém samopalu.

Samozřejmě, že zásadní význam pro úspěch ukrajinské obrany má zpravodajská podpora ukrajinské armády americkým družicovým systémem a letouny radarového průzkumu AWACS, které trvale pendlují podél polské hranice, a tyto zpravodajské prostředky nepochybně umožnily ukrajinské speciální jednotce rozprášit skupinu islámských hrdlořezů, kterou do Ukrajiny na Putinův pokyn vyslal jeho čečenský vazal Kadyrov, a zabít jejich velitele Magomeda Tušajeva.

Každopádně ruský strategický plán selhal. Ani po čtyřech dnech bojů nedocílily ruské invazní síly žádného rozhodného úspěchu, nedobyly ani jedno město, nepropojily Krym s „lidovými“ republikami Donbas a Luhansk a evidentně trpí nedostatkem munice, paliva a proviantu. I kdyby následoval druhý sled, lépe zorganizovaný, i kdyby se ruská armáda chystala bojovat teroristickým způsobem pro civilistům (už se stalo v Charkově v noci na pondělí 28. 2.) místo proti vojákům, o čemž svědčí přítomnost raketometů se střelami s termobarickými hlavicemi, Putin své tažení prohrál, poněvadž svět se hnul.

Hnul se proti němu.

K životu probuzené NATO

Ještě před týdnem se Severoatlantická aliance jevila jako umírající stařena, avšak Putin svou invazí ji pokropil živou vodou. Pacifističtí Němci, zatížení svou minulostí, doslova přes noc odhodili doktrínu, kterou se od svého vzniku v roce 1949 řídila Spolková republika Německo, když se rozhodli dodat na Ukrajinu útočné zbraně (protitankové a protivzdušné střely) a v neděli na mimořádném zasedání Bundestagu kancléř Olaf Scholz navrhl okamžitě přidělit německé armádě 100 miliard eur a v dohledné době zvýšit výdaje na obranu na dvě procenta HDP, jak požaduje NATO. Tohle si Putin určitě nepřál, protože to neznamená nic jiného než to, že Německo vystupuje z merkelovského stínu a skutečně křísí (nikoli jen verbálně) transatlantický pilíř bezpečnosti.

Je povzbudivé, jak v Evropě utichly hlasy kremelských užitečných idiotů, kteří roztrubovali do světa Putinovu propagandu, že se NATO přežilo, že je nezbytné je rozpustit, když nemá nepřítele. Ani čeští komunisté, zavilí nepřátelé NATO, si nyní netroufnou proti Alianci ani špitnout, a slovy předsedkyně KSČM Kateřiny Konečné jen amorálně staví na roveň agresora a oběť, když volají po vyjednávání, přestože ruské jednotky nepřestávají na Ukrajině zabíjet, nyní hlavně civilisty. Ti, kterým ještě zbyla špetka morálky, přiznávají svůj omyl, neboť ve světě, kde šílený Putin veřejně vyhrožuje použitím jaderných zbraní, představuje NATO jediný obranný štít proti tomuto šílenství.

Nutnosti existence NATO si je dokonce vědoma finská feministická vláda žen a dívek, „které spolu mluví“, a socialistická švédská vláda, neboť obě země, které se dlouhodobě stavěly k Alianci zády, nyní hledají ochranu právě v její náruči. A Švédsko posílá na Ukrajinu 5 000 protitankových střel.

A hlavně se změnil postoj Bidenovy administrativy. Jestliže doposud Američané pokládali NATO a Evropu za vedlejší, skomírající strategickou scénu, pak Putinova invaze je vyvedla z omylu a Washington pochopil, že v příštích letech bude svobodný svět čelit nové ose Zla – ose Moskva-Peking. Bidenova administrativa též pochopila, že Putina pomohou zastavit jen mnohem účinnější sankce, než jaké byly na stole před jeho vpádem na Ukrajinu.

Toto píši v pondělí 28. února a nevím, co bude obsahovat Zpráva o stavu Unie, kterou zítra před Kongresem přednese prezident Biden, lépe řečeno oddeklamuje ze čtecího zařízení text vypracovaný jeho poradci. Očekávám ale, že bude obsahovat výzvu k obraně svobodného světa před dvojím zlem totality.

Změna paradigmatu

V článku ze 24. února jsem uvedl, že pro EU bylo zhoubné přesvědčení, že se globální mocenská situace nezmění, že Evropa bude navěky v jakémsi mocenském závětří, že dobrotivý Putin se spokojí s ropným a plynovým kšeftem, takže bude klídek pro sociální experimenty, jakým je třebas zbrklý úprk od fosilních paliv k OZE, že bude možné ještě více šetřit na obraně a pod nálepkou Green Dealu místo tržní ekonomiky rozvíjet dotační socialismus.

Přiznám se, že tato trestuhodná neopatrnost, přehlížení geopolitických faktorů, jakým byla anexe Krymu a další Putinovy akce na rozvrácení stávajícího politického uspořádání, mně na politice EU vadilo nejvíce, že jsem se děsil, kam to povede. Takových lidí, kteří varovali před Putinem a upozorňovali na lehkomyslnost EU, bylo velmi mnoho, hlavně v zemích, jež příslušely k sovětským satelitům, a kdyby si paní von Leyen zašla do kterékoli české hospody, uslyšela by tam totéž, protože ti chlapi u piva měli v malíčku více státnické moudrosti než paní von Leyen v celé figuře.

Proto jsem s poněkud smíšenými pocity poslouchal její projev, jímž otočila kormidlo eurounijní politiky, a uznala, že prioritním cílem EU musí být bezpečnost, rozuměj obrana před putinovským Ruskem. Na jedné straně jsem byl rád, dokonce šťasten, že EU snad bude dělat to, co má, že kromě péče o blahobyt členských zemí nebude zapomínat na to, že je taktéž ekonomickým servisem pro NATO, jako bylo ESUO a EHS, ale na straně druhé jsem si uvědomil, co muselo předcházet, na co jsem se celý víkend díval na zpravodajských televizních kanálech – barbarský vpád do demokratické země, hořící ukrajinská města, umírající lidé, desetitisíce ukrajinských žen a děti na útěku. Neměla by za toto nést předsedkyně Evropské komise EU politickou odpovědnost, neměla by se paní Ursula von Leyen poděkovat a uvolnit předsednické křeslo někomu povolanějšímu, kdo nebude kompromitován předchozím postojem?

Každopádně to nyní vypadá tak, že se EU po střetu s realitou částečně vzpamatovala a dokonce poprvé za svou existenci se rozhodla zaplatit zbraně mimounijní zemi (Ukrajině) a dohodla se na odříznutí ruských bank (ale opět jen některých) od mezinárodního bankovního systému SWIFT a zmrazit aktiva ruské centrální banky. Kéž by pánbu Brusel při zdravém rozumu zachovati ráčil.

Konec merkelismu

Po celých 15 let formovala politiku jak Německa, tak EU Angela Merkelová v roli spolkové kancléřky. Právě ona prosadila do čela EK svou odchovankyni Ursulu von Leyen, která pak na eurounijní úrovní prosazovala německou „zelenou“ politiku a prostřednictvím EK ji diktovala i dalším členským zemím. Musela přijít až brutální Putinova invaze, aby se němečtí politikové probudili ze „zeleného“ snu a na světlo pomalu vyplouvají podivné vazby mezi merkelovským Německem a putinovským Ruskem, Ukazuje se, že ruská státní společnost Gazprom hluboce vrostla do německé ekonomiky, a to nejen v osobě předchozího kancléře Gerharda Schrödera jako člena správní rady Gazpromu a předsedy správní rady dceřiné německé firmy Nordstream AG, provozovatele stávajícího plynovodu Nordstream 1 a plánovaného Nordstream 2. Ačkoli prezident Trump varoval Němce před posilováním ekonomické závislosti na putinovském Rusku a stejně tak se vyjadřovali politici polští a maďarští (Andrej Babiš radši mlčel), Angela Merkelová si prosadila svou. O účasti Schrödera na obchodu s Ruskem se dlouho mlčelo a teprve po vpádu Ruska na Ukrajinu, kdy se začalo debatovat o důvodech německé zdrženlivosti vůči úplné finanční blokádě Ruska, se jeho jméno začalo objevovat na zpravodajských serverech.

Vyplynuly na povrch i další věci. Například fakt, že největší zásobník plynu v Německu (a v Evropě) patří právě Gazpromu a že tato firma jej v létě nenaplnila, takže je prakticky prázdný. Tohle dopustila ještě vláda Angely Merkelové, takže vina za dnešní prekérní situaci Německa v zásobování plynem jde zcela na její vrub. Co je skryto v hloubi, se můžeme pouze dohadovat, ale přinejmenším Schrödera by měl začít vyšetřovat německý Úřad pro ochranu ústavy, místo aby se na udání Zelených zabýval parlamentní stranou AfD.

Je zřejmé, že za vlády Angely Merkelové se systematicky zvyšovala závislost Německa na Rusku a že tato politika do jisté míry paralyzovala tuto zemi, aby nebyla schopná odporu vůči velmocenským plánům Vladimíra Putina. A protože Německo je vůdčí zemí EU, měla být takto paralyzována celá EU. Tento plán Putinovi vyšel v roce 2014 po anexi Krymu, kdy EU vyhlásila sankce jen na oko, minulý víkend však selhal.

Minulý čtvrtek totiž Putin přepnul strunu a urputný odpor Ukrajinců, dokumentovaný na sociálních sítích, vzedmul v celém světe nebývalou vlnu solidarity a vyburcoval světové veřejné mínění, které tentokrát začalo volat po skutečně účinných sankcích a odmítlo znovu se nechat opít německým rohlíkem. A veřejné mínění je pro zamindrákované Němce rozhodující. Jestliže se v roce 2015 Angela Merkelová právě s ohledem na veřejné mínění rozhodla otevřít Německo téměř milionu převážně muslimských ilegálních imigrantů, nyní to stejné veřejné mínění přimělo kancléře Scholze, aby v sobotu odvolal německé veto a souhlasil s odpojením některých ruských bank od SWIFT, když se předtím k souhlasu připojila, Francie, Itálie, Maďarsko a Kypr.

Pro úplnost je třeba dodat, že právě kvůli provázanosti německé energetiky a průmyslů s energetikou a průmyslem ruským budou sankce nejvíce bolet právě Německo. Česko, které zelení aktivisté viní, že v „zelené“ energetice zaostává, nyní bude z této „zaostalosti“ těžit, takže cena za sankce nebude pro Čechy tak vysoká.

Každopádně schválení skutečně bolestivých sankcí, které v roce 2014 Angela Merkelová zablokovala, znamená definitivní konec její politické éry. Mnoho Němců pochopilo, že výhodné obchodování s putinovským Ruskem mělo politickou přirážku, že si Putin takto pojistil nejen prostředky na obnovu sovětského impéria, ale též získal mocenský prostor, aby se vůbec do avanturistické akce, jakou je vpád na Ukrajinu, mohl pustit. Posun veřejnosti jde tak daleko, že se začínají v Německu hlasitě ozývat hlasy žádající prodloužit provoz zbývajících jaderných elektráren.

Merkelismus, který upřednostňoval nadstandardní vztahy s putinovským Ruskem, skončil. Přinejmenším na dobu, než se v Rusku dostane ke slovu neagresivní, demokratický režim.

Otazník, nebo tečka?

Když jsem koncipoval tuto úvahu, váhal jsem, zda mám její název zakončit rozhodnou tečkou nebo zpochybňujícím otazníkem. Pro otazník hovořilo třebas televizní vystoupení Jiřího Pehe, který si neodpustil poznámku, že přijímáním ukrajinských žen a dětí může Česko napravit špatnou pověst, když odmítlo po roce 2015 kvóty na ilegální imigranty z muslimských zemí, vesměs agresivní mladíky. Tento politolog kvůli ideologické umanosti zřejmě nevidí civilizační rozdíl mezi oběma vlnami, takže lituji jeho studenty na New York University in Prague.

Důvodem ke zpochybnění byly i reakce některých ekonomů a energetických expertů, kteří i přesto, co se stalo Německu, do jaké Putinovy energetické pasti padlo, nepřestávají hlásat, že je nutno v Green Dealu pokračovat, a to dokonce ještě rychleji, aby se Evropa snad už zítra zbavila závislosti na ruském plynu a ropě. I zde je vidět ideologická zkratka – při pohledu na obrovské sumy, které platily státy EU za ropu, se jevilo jako svůdné tyto sumy ušetřit větrnými a solárními elektrárnami (a navazující elektromobilitou), a když se tento plán začal hroutit, nahradit chybějící energetické kapacity plynem. Co ale musela EU za tuto scestnou koncepci zaplatit, je po minulém čtvrtku jasné snad každému, avšak nikoli oněm ekonomům a expertům.

Ale nakonec jsem se rozhodl pro tečku. Ona totiž lidská společenství vznikají společnými oběťmi, podílením se na útrapách a poskytováním si vzájemné pomoci. To se vpisuje do paměti lidských pokolení, a z této paměti pak vzniká pocit pospolitosti, na němž se dá vybudovat stát. Při víkendovém sledování událostí, statečného boje Ukrajinců, manifestací na jejich podporu, při pohledu na desítky kilometrů dlouhá procesí ukrajinských žen a dětí, čekajících v mrazu na odbavení před pohraničními přechody do Polska, Maďarska, Rumunska a na Slovensko, na solidaritu všech Evropanů, kteří těmto utečencům nabízejí své domovy, hotely a rekreační střediska, na evropské vlády, které s naprostou podporou opozice, s níž se ještě před týdnem hádaly do krve, posílají Ukrajincům zbraně, aby se mohli bránit, jsem si uvědomil, že přihlížím nové historické zkušenosti, novému faktu, neboť takhle jednotně seEvropa doposud nikdy nechovala.

Ačkoliv jsem se na stránkách NP profiloval jako stoupenec národního státu a euroskeptik, ukrajinská válka vzbudila v Evropanech naprosto unikátní pocit sounáležitosti; žádné projevy různých Peheů. Adam Pekarových, Bendů, Peksů a dalších eurohujerů nemohly vyvolat nic takového, jak to učinily uplynulé čtyři dny, pohled na utrpění Ukrajinců, na podporu, které se jim napříč Evropou dostává, na podílení se všech Evropanů na jejich osudu. Možná, že přijde doba, kdy bude 24. únor 2022 slaven jako Den Evropy, jako státní svátek nového soustátí.

Ukrajinský národ si prolitou krví nejen za svobodu svou, ale za svobodu Evropy již tuto poctu zasloužil.