Známá mediální celebrita Bernard-Henri Lévy je typickým francouzským filosofem. O co méně je filosofem v čistém slova smyslu, tedy někým, kdo se vznáší nad naším lidským hemžením a s dostatečným klidem a nadhledem ho pozoruje, o to více je politickým aktivistou, skrývajícím své aktivistické já za vznešené filosofické floskule.

Nejde mi o hodnocení jeho textů a celoživotního díla, jde mi o jeho aktivismus, který je zcela jednosměrný, který je obhajobou dnešní tzv. liberální demokracie a který je atakem na to pojetí demokracie, o kterém jsme v éře komunismu dlouho snili a které dnešní Evropská unie, ideologie evropeismu a politická korektnost zničily. Profesor Lévy je jedním z nejvýznamnějších představitelů těch, kteří k tomuto nešťastnému vývoji přispívají. Stejně tak se chovají i další známí francouzští levicoví osmašedesátníci. Musím se usmát, když vidím, jak hodnotí Lévyho jeden z našich navýsost levicových politických komentátorů: „tato karikatura filosofa, mluvící hlava mainstreamových televizí, stoupenec všech reálných i jen potenciálních intervencí NATO a neúnavný hubitel radikálního islámu“. Nenapsal bych to lépe.

V druhé polovině ledna byl Lévy autorem prohlášení třiceti „renomovaných“ evropských intelektuálů (mezi které se – pro mne nevysvětlitelně – zapletl Milan Kundera a naopak zcela očekávaně Adam Michnik), kteří vystoupili s textem adresovaným „hrobařům evropské myšlenky“ a varujícím před „katastrofou civilizačních rozměrů“. Toto jejich prohlášení bylo namířeno proti tzv. populistům, kteří – teď cituji z jeho vystoupení na ČT24 25. dubna 2019 – podle Lévyho „vůbec nevnímají realitu, vytáhnou jakoukoli lež a pošlou lidi hlavou proti zdi, jenom aby hájili svoje vlastní zájmy“. (Tak si Lévy vyřizoval své účty s Marinou Le Penovou.) To jsou výroky téměř šílené. Říká o paní Le Penové čisté lži: prý „nemá ráda Francii, nemá ráda Evropu a je podřízena Vladimiru Putinovi“. Je vidět, že lidé Lévyho typu začínají mít strach, že se evropská veřejnost probouzí a že se blíží jejich konec. A že už budou muset začít dělat to, co si už dávno dělat odvykli – seriózně argumentovat.

Kvůli tomu bych však tento svůj protestní text nepsal. Prof. Lévy v naší televizi řekl, že „Praha bylo bijící srdce Evropy, ale země udělala obrovský krok zpět“. Dodává k tomu, že před třiceti lety Češi říkali nejen to, že chtějí do Evropy. Oni prý říkali „chceme se vrátit domů, chceme se vrátit do Evropy, protože to je náš domov“. To je nepravda a lež neuvěřitelného typu. To tehdy nikdo neříkal, to si určitě tehdy nemyslel ani Václav Havel. Neslyšel jsem nikdy, že je Evropa náš domov. To nebylo poselstvím listopadu 1989. Tehdy jsme se pouze chtěli po odbočce komunistické éry vrátit mezi normální evropské země. Chtěli jsme se opět stát normální evropskou zemí. Výrok o Evropě jako domovu je dnešní výrok „nové filosofie“ ve Francii a v západní Evropě, v době naší sametové revoluce nezazněl.

Tvrdí-li Lévy, že jsme udělali krok zpět, pak musím trvat na tom, že nic takového nenastalo. My jsme si – na rozdíl od pouze teoretizujícího kritika totalismu Lévyho – byli (a jsme si i teď) dobře vědomi toho, že naše zkušenost s totalitou znamená, že jsme o krok vpřed. To levicoví osmašedesátníci jako Lévy bohužel nevědí. Neměli by nás proto školit v České televizi.

LN, 2.5.2019