Jako ukrajinský historik znám mnoho ruských kolegů, protože dějiny našich zemí jsou propojené. Znám také mnoho rakouských, amerických, izraelských, německých, polských a dalších historiků, kteří se zabývají našimi dějinami. Od začátku války mi píší, ptají se, zda je moje rodina a moji studenti v bezpečí, a nabízejí pomoc. A teď hádejte: kolik z těch, kteří se mi ozvali, bylo Rusů?

Ozvali se dva – manželský pár, který opustil Rusko dávno před začátkem války. Manželům v Rusku hrozilo, že budou označeni za „agenty cizí mocnosti“. Mám přítele, který je profesorem teoretické fyziky. Stalo se mu úplně totéž: od začátku války ho oslovili pouze ti ruští kolegové, kteří Rusko dávno opustili.

Ani náznak soucitu…

Chápu, že historie je o politice. Protože válka je pokračováním politiky jinými prostředky, mohli by mě kolegové historici v Rusku považovat za svého nepřítele. Ale teoretická fyzika nemá s politikou nic společného.

V dnešní ruské kultuře je přítomno něco, co způsobuje, že většina Rusů – dokonce i vysoce vzdělaných lidí – není schopna ani obyčejných projevů lidské solidarity.

Viktor Šenderovič, ruský kritik Putina, který utekl do Izraele, nás v nedávném rozhovoru pro ukrajinskou televizi vyzval, abychom Rusy příliš neodsuzovali, protože nejsou ničím jiným než rukojmími. A není správné obviňovat rukojmí.

Pokud je to pravda, pak jen částečně. Celá pravda je, že Rusové se poddali a stali se rukojmími dobrovolně. Před nástupem Putina k moci v roce 2000 průzkumy veřejného mínění v Rusku ukazovaly, že většina Rusů je připravena vyměnit svobodu za pořádek, staví se otevřeně nepřátelsky k Západu a sní o vládě silné ruky – a především o vojenské síle, kterou by svět respektoval a bál se jí.

Kolektivní Putin

Jinými slovy, za skutečným Vladimirem Putinem stojí kolektivní Putin ruského lidu. Navíc Putin není jen kolektivní – je repetitivní. Za posledních dvě stě let prošlo Rusko několika obdobími liberalizace. Po každém z těchto období následovalo další období represe. Sám Putin se dostal k moci po reformách Gorbačova a Jelcina.

Historici tento jev nazývají ruské kyvadlo. Kvůli jeho výkyvům se Rusku nikdy nepodařilo vytvořit občanskou společnost. Rusové zůstávají do značné míry společenstvím poddaných s nízkou mírou veřejné důvěry a společenské solidarity.

A jestliže toto postrádají, i pokud jde o ně samotné, tak proč by měli být solidární se svými sousedy?

Ukrajinská minulost a současnost poskytuje zvláštní vhled do ruských dějin. Ani v období demokratizace nebyl pohled ruské moci na ukrajinskou otázku přívětivý.

Během liberálního reformistického období vlády Alexandra II. byla ukrajinština dvakrát oficiálně zakázána. Michail Gorbačov tvrdil, že ani sami Ukrajinci nechtějí, aby se jejich děti učily ukrajinsky.

Ruští opozičníci se domnívají, že podstata Ruska nespočívá ve „vládnoucích bezmozcích“, ale v Bulgakovovi, Achmatovové, Mandelštamovi, Brodském a dalších géniích ruské kultury. Jejich odkaz je věčný a oni jsou tím skutečným Ruskem.

Jak úžasné je být Rusem…

Možná. Ale pro Ukrajince to nemá velký význam, ani tehdy a dnes už vůbec ne. Kromě toho ukrajinským komplexem trpí i řada nejbystřejších ruských mozků.

Příkladů je mnoho. Na ukázku jeden z novějších: báseň Josepha Brodského [intelektuál, básník a esejista z ruské židovské rodiny; 1940-1996], nositele Nobelovy ceny, napsaná u příležitosti vyhlášení nezávislosti Ukrajiny v roce 1991:

Bůh vám žehnej, veselí [ukrajinští] kozáci, hejtmani a dozorci z gulagu!
Ale poznamenejte si: až na vás přijde řada, povlečeme vás cestou k hřbitovu.
Budete skučet a sípat, až vás na smrtelné posteli budou tlačit,
ne Ševčenkovy kecy, ale básnické verše z Puškina.

Joseph Brodsky přebírá Nobelovu cenu za literaturu (1987)

Představuji si obyvatele Mariupolu, jak si šeptají Puškinovy verše, zatímco je zabíjejí ruské bomby! Jádrem ruského postoje k Ukrajincům je pocit, „jak úžasné je být Rusem“. V myslích mnoha Rusů není Rusko jednou z mnoha zemí. Je to země s velkým posláním – totiž zachránit svět před zhoubným vlivem zkaženého Západu.

Z tohoto důvodu musí být všechno ruské velké: jeho území, jeho armáda, dokonce i jeho jazyk musí být (jak řekl také jeden ruský génius) „velký a mocný“.

Sousední národy, které toto velké poslání ruského národa odmítají, jsou v lepším případě hloupé děti, které potřebují převýchovu, v horším případě darebáci a zrádci, které je třeba zdecimovat, deportovat atd. V žádném případě je však nemůže Rusko nechat na pokoji, aby si sami rozhodli o svém osudu.

Zdá se, že za ruskou megalomanií se skrývá komplex méněcennosti.

Rusové nedokážou pochopit, jak je možné, že poté, co zvítězili nad Napoleonem a Hitlerem, si žijí hůře než Francouzi a Němci.

Dohnat a předehnat…

Podobně jako v Ezopově bajce o lišce a hroznech, je neúspěch snažení „dohnat a předehnat Západ“ dovedl k závěru, že „Západ“ prostě není pro ně. Rusko není žádná země, ale samostatná civilizace, na kterou se proto „západní pravidla“ nevztahují. V souladu s tím jsou mnozí Rusové nejen připraveni sami trpět nedostatkem, ale také způsobovat utrpení svým sousedům, jen pokud tak světu dokážou svou velikost.

Přes všechny řeči o tajemné ruské duši je pravda docela prostá. Rusové umí dobře válčit (ačkoliv současná válka i to zpochybňuje). Mohou dosáhnout i krátkodobých ekonomických úspěchů v rámci pozdně imperiální nebo stalinské modernizace.

Nikdy se jim však nepodařilo uskutečnit politickou modernizaci, tj. omezit centrální moc, oddělit církev od státu, vytvořit nezávislé soudnictví, garantovat záruky pro opozici, ochránit občany před násilím.

Ruská otázka není nijak výjimečná. Je paralelní s německou, polskou, židovskou a dalšími otázkami evropské politiky. Jejich řešení často ústilo do krvavých konfliktů a nevýslovného utrpení. Nakonec se však těmto národům podařilo vytvořit vlastní země s funkční demokracií a s relativním hospodářským blahobytem.

Derusifikace!

Nyní je řada na Ukrajincích. Po třiceti letech bloudění v kruhu, vyčerpaní korupcí svých elit, jsou nyní tak blízko dokončení politické modernizace své země, jako nikdy předtím. Nechtějí být součástí pasivního společenství s iluzemi o vlastní velikosti – bojují za své právo žít v normální společnosti.

Jenže, jak ukazuje případ Marshallova plánu, i poválečná Evropa s dlouholetými demokratickými tradicemi se se svými problémy vyrovnávala jen těžko. Žádná země si nedokáže pomoci bez pomoci zvenčí.

I Ukrajina si zaslouží Marshallův plán a snad ho také dostane. Může však úspěšné vyřešení ukrajinské otázky vyřešit také ruskou otázku?

I když Rusko prohraje válku a Putin odstoupí nebo zemře, co zabrání tomu, aby se ruské kyvadlo po další liberalizaci opět nevychýlilo na opačnou stranu?

Podle mého skromného názoru lze ruskou otázku řešit zrcadlovým obrácením Putinových plánů vůči Ukrajině. Požadoval „denacifikaci“ Ukrajiny – no, Rusko bude muset projít „derusifikací“. To znamená, že se musí vzdát svých ambicí stát se „velkým Ruskem“ a přijmout, že je normální zemí.

Především však Rusko musí udělat to, co dělají Ukrajinci: projít politickými reformami, po nichž už žádný Putin, ať už individuální, kolektivní nebo repetitivní, nebude možný. Rusko by to muselo udělat samo – ale s podporou zvenčí, nebo dokonce pod dohledem zvenčí, výměnou za zrušení sankcí.

Pokud ti, kdo volají po pochopení Ruska, ho skutečně chtějí pochopit, neměli by dát jen na povrchní dojmy. Ruská otázka má hluboké historické kořeny.

Proto vyžaduje strategická, nikoli taktická řešení. Jinak riskujeme, že prokážeme velkou medvědí službu nejen Rusku a jeho sousedům, ale celému světu.

Jaroslav Hrycak (Time)

Přeložila Lucie Sulovská