Švédské parlamentní volby vyhrála pravice, a to opakovaně. Tento jev nikdo nepamatuje. Dlouho se mělo za to, že švédská vláda rovná se sociální demokracie. Ale časy se mění.

Jednou z příčin úspěchu dosavadní vlády je relativně úspěšné zvládnutí finanční krize. Proč ji Švédsko tak úspěšně zvládlo? To je jednoduché: Švédové mají dosud v paměti svoji relativně nedávnou zkušenost s vlastní finanční krizí z 90. let.

Její příčiny se navlas podobají americké finanční krizi. Během 80. let vláda prosadila zákony, které významně daňově zvýhodňovaly úvěr, podnikatelský i spotřebitelský. Věřilo se, že volná měnová politika vyváží břemeno vysokých daní a pomůže hospodářskému růstu. To byla sice dočasně pravda, avšak v roce 1990 vzrostl objem špatných úvěrů. Vznikla bankovní krize jako z učebnice.

Na podzim 1992 bankovní krize vrcholila a přišla i měnová krize, která vyústila v devalvaci švédské koruny o 25 procent. Státní rozpočet za rok 1993 skončil s deficitem 12 procent HDP. Vláda musela garantovat závazky všech bank a nákladně sanovat špatné úvěry. Ceny komerčních nemovitostí v centru Stockholmu poklesly na polovinu, byty a domy ztratily čtvrtinu až třetinu hodnoty.

Švédská krize oficiálně skončila teprve v roce 1996. Je tedy dosud v živé paměti bankéřů, regulátorů, a dokonce i většiny politiků. Ti řešili krizi rozumně: zavedli ambiciózní program privatizací, snižování daní, šetření veřejných výdajů a podobných opatření, která bývají nálepkována jako „neoliberální“. Výsledkem je stav, kdy švédské podniky jsou daněny méně než firmy v USA nebo ve Velké Británii. Ani daně z příjmu nejsou tak závratně progresivní jako v 70. letech a celkově se blíží západnímu normálu. Hodně vysoké jsou pouze daně spotřební a z přidané hodnoty.

Nesmíme zapomínat ani na švédskou korunu, jejíž postupné oslabování zlevňovalo švédský export. V roce 1990 byla švédská koruna za 7 tehdejších Kčs, zatímco dnes je to 2,68 CZK/SEK.

Jsou to tedy především relativně čerstvé zkušenosti, které Švédsku v posledních letech pomohly vyhnout se finanční krizi. Američané a Západoevropané na své vlastní bankovní krize ze 30. let dávno zapomněli, propadli sebeuspokojení, a to se jim nevyplatilo.

Švédsko se však potýká s jinou krizí, z níž těží tzv. extremisté. Tuto nálepku dávají politicky korektní komentátoři straně Švédských demokratů (Sverigedemokraterna). Tato strana, která ve volbách získala 5,8 procenta, zaujala reklamním klipem, na němž skupina žen v černých burkách předbíhá švédskou důchodkyni, která si jde k přepážce vyzvednout penzi. Tento „rasistický“ klip ovšem ve zkratce nezobrazuje nic než holou pravdu: podpora imigrantů, především z muslimských zemí, je skutečně velmi finančně náročná.

Kjetil Storesletten, ekonom ze Stockholmské univerzity, uvádí v práci z roku 2003, že mladší imigranti představují finanční přínos pro stát; ten je ale více než vyvážen vysokými náklady na starší imigranty. „Imigranti do typického sociálního státu, jako je Švédsko, znamenají podstatné finanční břemeno,“ uvádí Storesletten. „V průměru je čistá ztráta na nového imigranta 175 tisíc švédských korun neboli 20 500 dolarů.“

Storesletten dává do kontrastu Spojené státy, kterým imigrace pomáhá, protože do USA se jezdí za prací, nikoli za sociálními dávkami. Dále uvádí, že švédské ekonomice by pomohla výběrová imigrace mladších věkových skupin – což ovšem s ohledem na evropská pravidla a zákony o slučování rodin nepřipadá absolutně v úvahu.

Jan Ekberg, profesor národního hospodářství z univerzity ve Växjö, odhaduje přímé čisté náklady na 40 miliard švédských korun ročně. Ekberg zdůrazňuje, že věková struktura imigrantů je příznivější než u domácí populace, takže by teoreticky měli být dobře zaměstnatelní. Ve skutečnosti jsou zaměstnatelní obtížně, a to i když stát dotuje pracovní místa čerstvých imigrantů 75 procenty mzdy.

To je jedno z opatření, jehož kritika hrála roli ve volbách. „Švédští demokraté chtějí zrušit dotace těchto pracovních míst, stejně jako kvóty a jiné formy pracovní diskriminace. Věříme, že nejsprávnější je, aby lidé získávali pracovní místa bez ohledu na pohlaví nebo na etnický původ.“ – Ano, čtete správně, švédští „extremisté“ bojují proti diskriminaci a za rovná práva.

Bohužel prosazují rovná práva pro většinovou populaci, takže jsou „politickými korektníky“ stavěni do jedné řady s neonacisty. Švédští demokraté navíc nejsou ani zastánci úplného zákazu imigrace, pouze prosazují návrat k přistěhovalecké politice, která fungovala v 70. letech.

Mimochodem i Bezděkova komise spočítala, že imigrace není řešení pro český penzijní systém. Žádný extremismus, jen trocha matematiky.

LN, 22.9.2010

Autor je ředitel pro strategii, Partners