Nihad Awad je výkonným ředitelem Rady pro americko-islámské vztahy (CAIR), nevládní muslimské aktivistické organizace sídlící ve Washingtonu, DC.

Minulý měsíc se zúčastnil 16. kongresu jiné organizace s podobnou orientací známou jako Američtí muslimové pro Palestinu (AMP). Ten se konal 24. a 25. listopadu v kongresovém centru Tintley Park Convention Centre ležícím na jižním okraji Chicaga.

Akce byla pořádána po 7. říjnu, tedy dost dlouho po tomto tragickém datu, aby byla známá zvěrstva spáchaná na izraelském území vražednými komandy Hamasu. Protože ale AMP je spolkem veskrze antiizraelským (mimo jiné podporuje hnutí BDS a o Izraeli hovoří jako o státu apartheidu), nebyla ve shrnujícím článku na jeho webu z 2. prosince o agresi Hamasu ani zmínka. Místo toho jsme se dočetli o genocidě, kterou Izrael páchá v Pásmu Gazy. (Odkaz ZDE.)

To samo o sobě překvapivé není, tato selektivní slepota je pro Araby v současném fázi izraelské války proti teroru příznačná (v minulosti tomu nebylo jinak). A po pravdě: přátelé Izraele si na tento jednostranný postoj zvykli. To ale neznamená, že by Arabové nemohli šokovat. Od břehů jezera Michigan se z muslimského kongresu rozletělo „poselství“, které by mělo přimět k zamyšlení především ty, kdo stojí na kritické pozici vůči Izraeli a netají se svými propalestinskými sympatiemi. Výše zmíněný Nihad Awad, nikoli nevýznamná postava muslimské komunity ve Spojených státech, je autorem skandálního vyjádření (zdroj ZDE):

„Lidé v Gaze se rozhodli 7. října prolomit obležení, zdi koncentračního tábora. A ano, byl jsem šťastný, když jsem viděl lidi, jak prolomili obležení, shodili pouta, která svírala jejich zemi, a volně vešli do své země, kam jim nebylo dovoleno vstoupit. A ano, obyvatelé Gazy mají právo na sebeobranu, mají právo se bránit - a ano, Izrael jako okupační mocnost toto právo na sebeobranu nemá.“

Tyto věty, to je do nebe volající nehoráznost a neskutečná snůška lží. Teroristé z Gazy nevstoupili do žádné „své země“ – pokud si to Nihad Awad myslí, pak podporuje ty nejextremističtější síly v muslimském světě, jejichž cílem číslo jedna je likvidace Izraele. A ano, Nihad Awad podporuje islamistický terorismus. V době konání kongresu musel vědět o barbarských zvěrstvech, jichž se jeho soukmenovci dopustili – sám je jedním z nich, jako Arab palestinského původu se narodil v Jordánsku – na civilistech na jihu Izraele, na Židech, nežidovských obyvatelích a cizincích: musel vědět o vraždění, mučení, znásilňování. Přesto říká, že byl šťastný. Tím se sám vyřadil z komunity civilizovaných lidí. Ten člověk patří svým uvažováním do Pásma Gazy, ne do svobodného světa (byť v současné době značně myšlenkově pokřiveného).

Že je Izrael okupační mocnost je další lež. Palestinští Arabové si vládnou v Pásmu Gazy po izraelském stažení od roku 2005 sami – a jak, to snad netřeba uvádět. A tvrzením, že Izrael nemá právo na sebeobranu se Nihad Awad postavil do dlouhé řady těch nejhorších antisemitů, kteří se snaží delegitimizovat právo Izraele na existenci. Což je volání po dalším holocaustu, byť rafinovaně zamaskované slovy o právech palestinských Arabů.

Nihad Awad zažil pocit štěstí 7. října, kdy byla ta část civilizovaného světa, která nepodlehla zvrácené ideologii politické korektnosti a zachovala si zdravý rozum, nepopsatelně zděšena a ohromena. Kdybych mohl, sdělil bych tomto nepříteli Izraeli, kdy budu zažívat pocit štěstí já. Až se v médiích objeví zpráva podobná té, kterou sdělil světu 13. prosince 2003 šéf Prozatímní koaliční správy v Iráku Lewis Paul Bremer: „Dámy a pánové, dostali jsme ho.“ Hovořil o diktátoru Saddámu Husajnovi. Dnes jde o to, aby se podobný úspěch dostavil i v případě Jahji Sinwára, nejvyššího představitele teroristické vlády v Pásmu Gazy. V den, kdy Izrael oznámí, že ho dostal, ať už živého či mrtvého, budu mít důvod pozvednout číši portského a připít na triumfální úspěch izraelské armády, stejně hodnotný jako dopadení Saddáma v krysí díře ve městě Ad Dawr před dvaceti lety. Čím dříve to bude, tím lépe.