Jak má vypadat správný diplomat? Ottaviano Maggi (16. století) vyžadoval teologické vzdělání, znalost Platona a Aristotela, architektury, matematiky, vojenských věd a hudby, též znalost řeči řecké, španělské, francouzské, německé a turecké a navíc aby se zajímal o poezii.

Nároky matky Kateřiny Veliké se lišily: měl to být mladý muž s perfektní pletí a schopností zkonzumovat obrovské množství alkoholu, aniž by se zhroutil. Její dceruška na carském trůnu zdůrazňovala jinou kvalifikaci, a sice zdatnost v carské posteli. Mocnosti si pak vybíraly správné šampiony k výkonu této tzv. boudoir diplomacy.

Výtečný Adlai Stevenson, který dvakrát podlehl Dwightu Eisenhowerovi v prezidentských volbách, charakterizoval diplomatickou činnost třemi slovy: protokol, alkohol a geritol (posilující výtažek pro chabnoucí pány a paní). Však účast na recepcích, společenských snídaních, obědech a večeřích je součástí povolání, kde se zastane plno práce. Případné závistivce potěším sdělením, že to nemusí vždy být nic moc medového – ne každému by například chutnaly ovčí oči v aspiku..

Sir Harold Nicolson, významný britský státník dvacátého století, mezi žádoucími vlastnostmi diplomata zdůrazňoval trpělivost, smysl pro humor a schopnost odolat pokušení vanity neboli ješitnosti.

Nejvíc se mi líbí definice, kterou v 17. století vyřkl Sir Walton: „Diplomat je počestný muž, vyslaný do zahraničí lhát pro dobro své vlasti.“ Takto se například úspěšně vyznamenával Anatol Dobrynin, velvyslanec SSSR, který ve Washingtonu působil téměř čtvrt století. Henry Kissinger ho pochvalně charakterizoval jako člověka „no more deceitful than job required“ – ne víc podvodného a klamajícího, než jeho zaměstnání vyžadovalo.

Každopádně jde o kariéru pro mnohé natolik žádoucí jako někde ve filmu či televizi. Však aby to byl pořádný rozdíl mezi pobytem v zahraničí, ve velkých metropolích, pohybovat se na blyštivých recepcích se šampaňským, než mařit čas nudou, zrak si kazit nad ciframi někde v účtárně.

Kde se tedy diplomatickému řemeslu vyučit, jak se k němu dostat, třeba i bez vyučení? Nejen ve Francii či Velké Británii nejschůdnější cestu měli absolventi elitních škol. V USA už tomu tak rozhodně není. Nikoliv již absolvent univerzity Yale a správný WASP (White Anglo-Saxon Protestant), ale spíš z plebejské univerzity státní a pokud možno příslušník rasové menšiny nebo aspoň žena s pokožkou jakoukoliv. State Department pořádá písemné zkoušky dvakrát do roka, úspěšný kandidát pak postupuje do druhého a dalšího kola. Kritéria to jsou všelijaká – jeden z mých studentů neuspěl jen proto, že odmítl redukovat svou značnou váhu o vyžadovaných 40 kilogramů. Jedna z mých bývalých studentek donedávna působila na konzulátu v naší matičce Praze, než ji přeložíli do Helsinek. Jiná její spolužačka vydávala viza v Káhiře, povýšila pak do Nikaraguy a nyní je zpět ve Washingtonu v roli jakéhosi kádrováka či kádrovačky při výběru zájemců o takové řemeslo. Občas se u nás v Binghamtonu ukáže.

Nemám dost přehled o situaci s kritérii výběru v České republice v nynějších sametových podmínkách. Jan Drábek z Vancouveru jel velvyslancovat do Keni, ač o Africe toho příliš nevěděl, zatímco Petr Skalník, s nímž jsem se seznámil v Kapském Městě, antropolog specialista na africké záležitosti, dostal umístěnku do Libanonu, o němž nic nevěděl. (Mého přítele, amerického konzula slovenského původu, který uměl maďarsky, z Budapešti přeložili do Bangkoku, a neúspěšně jsem ho konejšil tvrzením, že to aspoň nadále má od téhož písmena B.)

Před listopadem, v době budování vědeckého komunismu, kádry se do diplomacie zaplňovaly ze tří zdrojů: z funkcionářů se širokými lokty, s konexemi estébáckými, s konexemi příbuzenskými. Přísné dodržování socialistického principu odměňování podle zásluh: kdo se narodil do rodiny významného papaláše, za tuto zásluhu se dostal mezi vyvolené. Proto syn generála Dzúra, normalizačního ministra, byl diplomatem v Kanadě, proto syn Gustáva Husáka velvyslancoval v Bělehradu. Bratři, sestry, synové, dcery, i vzdálenější příbuzenstvo jelo budovat socialismus co možná nejdál od socialismu. Víc žádoucí snad byla jen kariéra v oboru zahraničního obchodu s většími možnostmi obohacování – okrádání.

Jaká asi výtečná konexe, kvalifikace se zasloužila o unikát, jenž zaznamenal světových tisk: v padesátých letech, ještě za Gottwalda, prvního dělnického a též syfilitického prezidenta, v Uruguaji v roli generální konzula republiku reprezentoval člověk, který nemluvil ani jednou řečí – on totiž notně koktal.

V USA kandidát, dřív než si může nasadit velvyslanecký cylindr, musí získat schválení Kongresu. Tam se jde představit a prokázat svou kvalifikaci. Odpovědět například na otázky, kdo to byl Deng Xiaoping, co to je islám, kolik je Korejí.

Tyto tři otázky dostal Richard Kneip, bývalý guvernér státu Jižní Dakota, nominován jako velvyslanec do Singapuru. Nezvládl ani jednu z nich, a přesto uspěl.

Melvin Sembler, makléř s realitami, nominován reprezentovat USA v Austrálii, do dotazníku o svých kvalifikacích napsal, že mluví anglicky, a to plynně.

Diplomaté jsou buď profesionálové nebo tzv. političtí – individua, která se do funkce dostala proto, poněvadž v té původní neuspěla. Senátor, guvernér prohraje ve volbách, a tak z místa debaklu je poslán reprezentovat svou zemi někam do dálav.

Nejsou to jen ve volbách poražení, ale i kamarádi neporažených, bohatci pěchující partajní pokladny, manželky mecenášů. Reagan poslal do Botswany stavebního podnikatele Theodora C. Maino s dvojí kvalifikací: jednak že rád střílí slony, jednak že podporuje skauty.

Američané vymysleli podivnou novinku, totiž tzv. jednodolarové diplomaty–multimilionáře, jimž erár platí ročně jeden – prý nezdaněný - symbolický dolar.

Politický velvyslanec ale není zárukou fiaska, stejně tak jako profesionál není zárukou úspěchu. Někteří z politických, jako například John K. Galbraith a Patrick D. Moynihan, oba profesoři z Harvardu a pak velvyslanci v Indii, si počínali znamenitě. Jak ale napsal právě tento Galbraith, je cosi značně perverzního v povolání, jímž se člověk celý život lopotí po žebříčku od příčky sekretáře třetího, druhého, prvního, k chargé d’affaires, velvyslaneckému radovi, až pak úplně nahoru k šéfování té které ambasády, zatímco nějaký totální ignoramus začne hned nahoře a podle toho to někdy – nezřídka – vypadá.

Výtečný odborník Malcom Toon, někdejší americký velvyslanec jak v Praze, tak v Moskvě, napsal o své zkušenosti na námořních manévrech ve Středozemním moři, kde se mu jeden admirál svěřil, že už brzo půjde do penze, a tak by si rád šel někam zavelvyslancovat a jak to tedy zařídit. Toon odpověděl, že i na něho již čeká penze a že tedy on, někdejší námořní důstojník, by si rovněž někde rád zaadmiráloval. Lampasák explodoval nad takovou nehorázností.

DOKONČENÍ ZÍTRA

Neoficiální stránky Oty Ulče