Události v Rusku se vyvíjejí pro Putina a jeho nohsledy podle velmi nepříznivého scénáře a současně se aktivují dva diametrálně odlišné procesy. Existuje racionální a pochopitelná touha národů a regionů Ruska získat svobodu a iracionální touha moci a velké části ruské opozice tomu zabránit.
I když se vědomě vyhýbám analýze motivací, rád bych se zastavil u jedné skupiny argumentů, které používají zastánci zachování Ruska. Ti jsou sice mírně rozdělení, ale ve skutečnosti jednotní. Mám na mysli oblast sociální demagogie.
Doba se nepochybně vyvíjí tak, že předvčerejší studenti a včerejší páni Ruska už pochopili, že k lidem musí být mírnější a k jejich otázkám velkorysí.
Dnes je mnohem těžší říkat, že Putinovi unikl Krym, že bychom měli bojovat za Kavkaz atd. Ani argumenty o zachování nedělitelnosti tisícileté historie Ruska nechápe každý Rus.
V důsledku toho se používají argumenty jiného druhu. Je třeba, aby otázka nezávislosti byla zodpovězena téměř jednomyslně. To znamená, že nyní chtějí veškerou pozornost o jednotném Rusku přesunout na jednotlivce. Asociace s posledními dny SSSR jsou nanejvýš bezprostřední. I tehdy se snažili přesvědčit každého sovětského člověka o zhoubě rozpadu sovětské říše, propadu do bídy, snažili se přijmout zákon o „nepřipojení“ k SSSR a strašili obyvatele, především pobaltských republik, všemi možnými obavami z nezávislosti.

Uplynulo více než třicet let. Je možné analyzovat přínosy i obavy z rozpadu SSSR a dokonce se je pokusit přenést i na současnou situaci v Rusku? Jak se formovaly, proměňovaly a rozdělovaly výhody během rozpadu SSSR? Pro zjednodušení navrhuji jednoduchý model hlavních výhod. Jsou čtyři.
- nezávislost;
- sociální stát;
- demokracie;
- právní stát.
V březnu 1991 Nejvyšší sověty šesti republik SSSR, zvolené v prvních svobodných volbách, vyhlásily nezávislost a odmítly se zúčastnit prvního skutečného referenda v SSSR. Národy těchto republik tak vlastně získaly první výhodu, nezávislost. A SSSR de facto, respektive též de iure prokázal svou uměle vytvořenou povahu státu a to násilím shora, nikoliv z vůle lidu.
Nejvýše si stojí pobaltské republiky, které získaly všechny zmíněné čtyři výhody po získání nezávislosti.
U ostatních států je to poněkud složitější. Ony sice také získaly samostatnost, ale jejich obyvatelé zdaleka nezískaly všechny zmíněné výhody jako Litevci, Lotyši a Estonci.
V závislosti na zvolených kritériích lze všech 12 zbývajících postsovětských států rozdělit do tří skupin.
První. Nezávislosti dostaly spíše národy než elity. Sem patří Ukrajina a Moldavsko.
Druhá. Nezávislosti získaly spíše elity než národy. Tady lze zařadit devět států.
Přirozeně se jedná o nejpočetnější a nejsložitější skupinu a v této skupině je obzvláště zajímavé sledovat jak pořadí na poměru těchto parametrů, tak dynamiku. Mezi Arménií, Gruzií, Kazachstánem a Kyrgyzstánem na jedné straně a Běloruskem, Ázerbájdžánem, Uzbekistánem, Ruskem a Tádžikistánem na straně druhé existují značné rozdíly.
Třetí. Nezávislost získaly pouze elity a to se týká Turkmenistánu.
Je třeba si však všimnout i dalších faktorů.

Za prvé, rozpad SSSR výrazně omezil rizika, které tato země představovala.
Za druhé, žádný z postsovětských států kromě Ruska není zdrojem regionálních ani globálních hrozeb.
Z tohoto hlediska je proto nutné hledět na největší postsovětskou zemi.
Za prvé, historická zkušenost ukazuje, že jakákoli demokratizace Ruska aktivuje snahy národů a regionů o nezávislost. Po svržení carismu v roce 1917 se to týkalo Finska, Polska, v druhé polovině osmdesátých let pak pobaltských republik.
Za druhé, zkušenosti s rozpadem carského Ruského impéria a Sovětského svazu ukazují pozitivní změny ve vývoji nezávislých států a jejich nezvratnost. Což jen potvrzuje rozšíření výhod, byť v různé míře, na všechny národy.
Za třetí, i minimální míra zapojení národů do procesu osamostatňování jej činí nezvratným. A získání následných výhod nezávislosti činí tyto stavy předvídatelnými a bezpečnými.
Za čtvrté, odpor proti nezávislosti, především ze strany moskevských elit, je hlavně dílem vypočítavosti a neochoty přijít o výhody, které současný stav umožňuje.
Za páté, v počáteční fázi mají z nezávislosti prospěch především regionální elity. V tomto ohledu je nezbytné to pochopit, navázat dialog a motivovat je, a to i prostřednictvím delegitimizace Putinova režimu.
Za šesté, vzhledem k tomu, že budoucí postruské státy budou potřebovat mezinárodní uznání a podporu, měl by mít tento proces zpočátku dvě priority:
- regionální stabilitu a denuklearizaci.
- mezinárodní pomoc a rozvoj vztahů, které by měly být podmíněny potřebnými reformami.
Za sedmé, s ohledem na stávající demografii by měly být sladěny tyto priority:
- regionalizace ve vztahu k etnické příslušnosti;
- vyvážení etnických komunit s cílem dosáhnout všech čtyř výhod.