Základní premisou konceptu Human security, tedy tzv. lidské bezpečnosti, je ochrana jednotlivců. Koncept předpokládá, že přestože stát zrovna nečelí vnější hrozbě, jeho občané mohou být v reálném nebezpečí. Přitom stát má být hlavním garantem jejich bezpečnosti a zárukou ochrany před vnějšími i vnitřními hrozbami. Pokud ale není schopen či ochoten chránit své občany, pak je morální povinností mezinárodního společenství za něj převzít odpovědnost a zastavit utrpení civilního obyvatelstva. Výše uvedené předpoklady jsou rovněž obsahem deklarace s názvem „Responsibility to Protect“, přijaté Organizací spojených národů. Deklarace státy zavazuje chránit civilní obyvatelstvo před porušováním lidských práv, etnickými čistkami, genocidou a jinými zločiny. Deklarace zároveň vyzývá k adekvátní a účinné reakci na neschopnost či nevůli daného státu chránit své občany před zločiny na něm páchanými. Ať už je univerzálnost západního pojetí lidských práv a jejich ochrany jakkoli diskutabilní, faktem zůstává přijetí tohoto závazku, který však ve skutečnosti s nijak zvlášť velkou ochotou naplňován není. Chybí vůle mezinárodního společenství řešit problémy, které se jej nijak zásadně či přímo bezprostředně nedotýkají. Jak jinak lze vysvětlit přetrvávání a opomíjení lidského utrpení stále patrného v mnoha státech, přestože zkušenosti z Rwandy či bývalé Jugoslávie se zdály být zárukou, že mezinárodní společenství již nikdy nebude tolerovat porušování lidských práv v tak velké míře? Ukázkou neochoty dodržet deklarované závazky a snad i neschopnosti OSN účinně zasáhnout, je dlouhodobé nečinné přihlížení k jedné z největších humanitárních krizí současnosti – Dárfúru.

Dárfúr, kde již tři roky přetrvává konflikt mezi centrální súdánskou vládou a dárfúrskými skupinami rebelů, se dlouho potýkal s nedostatečným a neadekvátním zapojením vnějších sil. Od roku 2004 jsou zde sice přítomny jednotky Africké unie, ty jsou však s počtem 7 000 vojáků, nedostatkem financí, chabým vybavením a slabým mandátem zcela nepřiměřenou silou. Jednotky nemají dostatečnou kapacitu vynutit si klid zbraní, který je neustále porušován, a zastavit masové vraždění a čistky, chcete-li genocidu, páchané na nevinných obyvatelích, kteří se stali obětí rozepře mezi centrální vládou a skupinami rebelů. Výsledkem podcenění situace a dlouhodobě netečného přístupu OSN vůči dění na africkém kontinentě je předpokládaných 200 až 450 tisíc obětí (dle údajů nevládních organizací počet obětí převyšuje 400 tisíc) a další 2 miliony lidí bez domova, kteří ze strachu utekli do jiných částí Súdánu či do sousedního Čadu.

Krátkodobou naději na řešení konfliktu přinesla mírová dohoda, podepsaná v květnu 2006. Avšak ta byla spíše výsledkem snah a přáním jejích zprostředkovatelů než reálnou možností. Krátce po jejím podpisu byl klid zbraní porušen a boje nabraly na intenzitě. Jedním z kritérií pro úspěšnou mírovou dohodu je její přijatelnost pro všechny a začlenění všech klíčových aktérů konfliktu do mírového procesu. Dohodu však podepsala pouze súdánská vláda a jedna ze tří povstaleckých skupin (SMLA – frakce Súdánského osvobozeneckého hnutí), zbylé dvě se na ní odmítly podílet, jelikož dostatečně nereflektovala jejich požadavky. Další příčinou nezdaru byla nechuť súdánské vlády implementovat přijaté závazky (klíčový byl požadavek na odzbrojení provládních milicí Janjaweed, které se největší měrou podílejí na genocidě). Situace v Dárfúru je jasnou ukázkou toho, že pokud zprostředkování mírové dohody není doprovázeno ochotou účastníků konfliktu dodržet závazky z ní vyplývající, pak je její životnost krátká a zvyšuje se pravděpodobnost obnovení konfliktu.

Nabízí se otázka, co může přispět k vyřešení konfliktu v Dárfúru. Pokud přijmeme tezi Lewise A. Cosera, že konflikt vzniká v důsledku odpírání různých potřeb určité skupině a její následné nespokojenosti a frustrace, a vyjdeme tedy z předpokladu, že vznik konfliktu v Dárfúru byl odpovědí povstalců na útlak oblasti západního Súdánu centrální vládou a nerovné vztahy mezi centrem a periférií země, pak jeho řešení spočívá v nápravě křivd, tedy v podílu na moci a sdílení zdrojů. Ačkoliv obsahem mírové dohody z května tohoto roku je mimo jiné závazek podílu na moci a zdrojích, dohoda je masivně porušována. Současná situace ani nenasvědčuje tomu, že by súdánská vláda měla v úmyslu některý ze závazků realizovat. Zatímco můžeme pozorovat vzrůstající zájem OSN o dění v zemi, jeho snaha o širší zapojení skrze navýšení počtu peacekeepingových jednotek, které by nahradily nebo doplnily stávající nedostatečné jednotky Africké unie, se setkává s výraznou nelibostí súdánské vlády. A tak zatímco se OSN snaží přesvědčit centrální vládu o potřebě výraznější a efektivnější posily, počet obětí stále narůstá. Je zcela zřejmé, že pokud má být vyvražďování obyvatelstva ukončeno, je zapotřebí daleko větší síly než jakou mohou poskytnout poddimenzované jednotky Africké unie. Zároveň je nutné zintenzívnit mezinárodní tlak na súdánskou vládu, využít razantnějších nátlakových prostředků (např. formou ekonomických sankcí) než je diplomatické vyjednávání a zesílit mezinárodní zapojení.

Přes deklarovaný závazek zasáhnout proti státu, který nemůže nebo nechce chránit bezpečnost svých vlastních občanů, často chybí vůle zakročit. Většina afrických konfliktů se dostane do popředí zájmu mezinárodního společenství až poté, co situace dosáhne kritického momentu. Nutno podotknout, že i v případě ochoty mezinárodního společenství efektivně zasáhnout, je základním předpokladem a zárukou udržení nastoleného míru snaha k navázání dialogu a politická shoda mezi samotnými účastníky konfliktu. Zásah vnější síly je mnohdy sice nezbytným, avšak pouze prvním krokem v dlouhém procesu obnovy mírového uspořádání. Jednostranné úsilí s sebou přináší jen krátkodobá řešení, není však zárukou trvalého míru. Hlavním předpokladem trvalého míru je navázání dialogu a vůle jednotlivých aktérů konfliktu na udržení mírového uspořádání.