Na palubě čínského vzdušného škuneru

Po příjezdu na tokijské letiště Narita jsem zjistil, že jsem opomněl směnit. Tvrzení, že kdysi se čínská měnová jednotka psala stejným znakem jako japonská, by nejspíš neobstálo, a tak jsem se postavil do fronty, která vtékala do směnárenského okénka. Obludně dlouhý zástup mně podobných zapomnětlivců nedával na první pohled šanci uspět do odletu, avšak postupoval překvapivě rychle. Směnárníci totiž měli nasáčkováno množství čínských jüanů odpovídající hodnotě deset tisíc jenů, což je japonská bankovka s nejvyšší nominální hodnotou. Obálky, které nikdo u přepážky neotevíral, byly průsvitné, aby bylo zřejmé, že neobsahují nařezaný novinový papír. Vedle sedmi stovek lidové měny obsahovaly i japonské drobné, potřebné k dobalancování výchozí částky, a účtenku. Zákazník prostě vysázel na pult něco desetitisícovek a zpět se mu dostal stejný počet celofánových obálek. Časově nesmírně úsporné řešení.

Vybaven renmimbi, jak se lidové měně říká čínsky, jsem se usalašil na přiděleném sedadle linky Tokio - Peking a jal se zkoumat své spoluletce. Evropsky vyhlížejících cizinců letělo poměrně málo, většinu pasažérů tvořili soudě podle džavotu na palubě tak půl na půl Japonci a Číňané. Podrobnějším studiem fyziognomie a oblečení je celkem snadné příslušníky obou národů od sebe odlišit, ale to již bylo nad rámec mého hrubého demografického průzkumu. Od povrchu Japonska jsme se odlepili s půlhodinovým zpožděním způsobeným pozdním příchodem skupinky vesnicky vyhlížejících strýců, kteří si zřejmě spletli letadlo se zájezdovým autobusem svého zemědělského družstva. Veselým pokřikem si sdělovali své japonské dojmy a ze zpoždění si očividně naprosto nic nedělali. Budoucnost jim dala za pravdu, na pekingský asfalt jsme dosedli přesně podle letového řádu.

Všeobecně je péče o pasažéry orientálních leteckých společností řazena mezi nejlepší na světě, ať už jde o Japonce, Malajce nebo Korejce, kteří mému soukromému žebříčku kralují. S čínskými ajrolinkami jsem měl to potěšení letět poprvé, proto jsem byl zvědav, jak kvalitně pečujícímu náručí jsem se svěřil. Musím přiznat, že špatné to nebylo, poletuchy se mezi cestujícími pohybovaly svižně. Jenom mi dost scházela vlídnost a usměvavost, která je tolik typická pro palubní personál ajrolinek sousedních zemí. Místo úsměvů oblažovaly čínské letušky cestující spíše hajzlbabími pohledy a vůbec působily dojmem, že jsou na palubě především proto, aby tu nevycválanou cestovatelskou čeládku náležitě umravňovaly. Servírování palubní krmě doprovázely pohledem, ze kterého by jeden mohl usoudit, že jídlo dávají ze svého; při rozlévání nápojů se evidentně řídily lidovou moudrostí, že pít se má do polopita.

Návazný let do jihočínského Xiamenu/Amoi byl kuriózní tím, že jsem byl jediným neasijským cestujícím mezi drtivě převládajícími Číňany. Kupodivu se mnou neletělo ani moc Japonců. Kupodivu proto, že Xiamen se svými čtyřmi milióny obyvatel, bujícím průmyslovým zázemím a početnou mezinárodní komunitou není žádná bezvýznamná tečka na mapě. Navíc protijaponská nálada do xiamenských ulic tou dobou ještě zdaleka nevstoupila. Během tohoto letu se mi podařilo objevit další parametry, kterým se domorodci odlišují od mně podstatně důvěrně známějších Japonců. Nejvýznamnějším veličinou je hlučnost komunikace, která se exponenciálně zvyšuje se zkracující se vzdáleností mezi komunikujícími. Nasardinkovaní Číňané si navzájem řvali do uší tak, že se nezištně o své konverzační téma nezištně dělili s celou palubou. Zřejmě proto, aby nebudili podezření, že šepotem kují protistátní pikle. Celý let tak na mě působil jako rekreační výlet spolku nahluchlých.

Letecká společnost zpestřila cestujícím chvíle na palubě promítáním poutavého válečného dramatu o tom, jak čínská vesnice kdesi v Mandžurii bojuje proti krvelačným japonským okupantům, zatímco tamní stranická buňka organizuje podzemní odboj. Hrdinný protijaponský odboj však probíhal na palubních monitorech bez přílišného zájmu cestujících. Ti se raději oddávali hrátkám se svými elektronickými mazlíčky. Zvláště mladí Číňané lovili z kapes jeden gadžet za druhým s viditelným potěšením. Z oblečení mého souseda po pravici vystupovaly asi tak čtyři kabely, aby se posléze zase někam vnořily, takže milý chlapík připomínal pochodující intranet. Po jeho pravici, u okénka, seděla žena, ozdobená stejným prstýnkem - nejspíše jeho manželka. Během celé cesty spolu prohodili snad tři slova. Opatrným vizuálním ohledáním jsem zjistil, že nejsou propojeni žádným kabelem, takže patrně komunikovali přes Bluetooth.

Proč jsou čínské letušky takové, jaké jsou, jsem pochopil při přistávání, kdy výzva palubního rozhlasu k připoutání se zapůsobila na polovinu cestujících jako povel k hromadnému odchodu na toalety. Letušky močopuzený nával ustály, přestože některé z nich musely vzít ztečí úspěšně obsazené toalety a odlifrovat neposlušné pasažéry na jejich sedadla, ve kterých již měli poslušně přikurtovaní dávno sedět. Po chvíli se žaludky cestujících začaly ubírat směrem k jícnu. Palubní hlasatelka cestující dvojjazyčně upozornila, že budeme přistávat, abychom laskavě vypnuli veškerou elektroniku. Tato výzva probudila i dosud pokojně dřímající pasažéry, kteří jako jeden muž začali pátrat po svých kapsách a o 106 nahazovat svá mobilní zařízení, aby mohli co nejdříve hlásat svým bližním a nadřízeným evangelium, že let úspěšně skončil a oni jsou již tady. Letuškám nezbylo nic jiného, než projít celé éro a neposlušné cestující jednoho po druhém pacifikovat. Tehdy jsem se jim v duchu omluvil - ta "džungle před tabulí" se prostě s milým úsměvem na líci zvládnout nedá.

Tříhodinový let proběhl hladce, jen při vystupování se pokoušela část pasažérů ze zadní části letadla obejít zákon o proudění tekutin a davů a snažila se dostat ke dveřím dříve než cestující z předních sedadel. V úzké uličce však jejich fyzické úsilí způsobilo pouze peristaltické pohyby přední části vystupujících, takže jsem byl do dusného rukávce, který jako pupeční šňůra spojoval náš dopravní prostředek s jihočínským Xiamenem, vytlačen o něco dříve a rychleji, než jsem původně zamýšlel.