„Nejsnazší reforma, jakou kdy čínští komunisté zavedli,“ glosují demografové rozhodnutí Pekingu ustoupit od striktní regulace porodnosti. Tato „aktivní odpověď na stárnutí populace“ je ale podle nich nedostatečná, a navíc přichází pozdě. Číňané už si na rodinu s jedním dítětem zvykli a nehodlají se jí vzdát.

V roce 2012 zaznamenali čínští statistici jev, s jakým se po dekády nesetkali. Oproti předchozímu roku v zemi poklesl počet lidí v produktivním věku. V zemi s bezmála půldruhou miliardou obyvatel ubylo těch, kdo tvrdou prací pohánějí čínskou ekonomiku k růstu.

Čína začala stárnout, podobně jako Japonsko nebo západní Evropa. Většina jejích obyvatel si ale může nechat o životní úrovni vyspělých ekonomik jen zdát. Reálně hrozí, že se říše středu stane první zemí, která zestárne dřív, než stačí zbohatnout.

Hořké pilulky soudruha Tenga

Kořeny tohoto problému sahají do poválečných let, kdy Mao Ce-tung vyhlásil mateřství za „službu vlasti“. V roce 1961 měla průměrná čínská rodina šest dětí. O 18 let později vyšplhal počet obyvatel této země na miliardu, přičemž polovina z nich přibyla během pouhých třiceti let. Čína tak významně přispěla k celosvětové populační explozi, kterou tehdy Západ vnímal jako zásadní hrozbu. Když například počátkem 70. let sháněl pozdější laureát Nobelovy ceny Robert Edwards prostředky na výzkum léčby neplodnosti, narážel na odpor: vyspělý svět se bál opaku – přelidnění. Oblíbenou četbou byly tehdy Meze růstu, vypracované v roce 1972 vědci sdruženými v Římském klubu.

Mnozí odborníci sice tuto dnes už kultovní knihu odmítali, v Číně ale padla na úrodnou půdu. Významně k tomu přispěl raketový expert Sung Ťien, který pomocí matematických modelů získaných ze západní Evropy nastínil vládnoucí pekingské garnituře neradostné scénáře místního populačního vývoje. Velký dojem udělaly Sungovy modelace i na Maova nástupce Teng Siao-pchinga, který se na jejich základě začal neblahým demografickým dědictvím kulturní revoluce zabývat. Výsledkem byla ona – dnes čerstvě zavržená –„politika jednoho dítěte“.

Omezení porodnosti na jedno dítě nikdy neplatilo plošně, týkalo se zhruba třetiny populace. Menšiny včetně Tibeťanů nebo rodiny, kde byli oba rodiče jedináčci, měly povolené dvě děti a někdy i víc. Porodnost přesto klesla na povážlivou úroveň. Oficiální statistiky uvádějí, že v Číně dnes připadá na jednu ženu 1,7 dítěte. Zahraniční demografové ale považují tohle číslo za přehnané a odhadují, že reálně je to spíše 1,4, a možná dokonce jen 1,2 dítěte. A co je horší: seniorského věku právě dosahují lidé narození v letech, kdy bylo mateřství „službou vlasti“, zatímco do produktivního věku vstoupily slabé ročníky narozené za politiky jednoho dítěte. Každý osmý obyvatel Číny už překročil šedesátku a většinu z nich nemá ve stáří kdo podporovat.

Suché větve

Stárnoucí populace není jediným demografickým problémem, s nímž se Čína potýká. Žijí tu desítky milionů mužů, kteří marně hledají ženu k založení rodiny. Nedostatek žen je vydáván za „nečekaný vedlejší efekt“ politiky zacílené na omezení porodnosti. Tento trend se však dal předvídat, a dokonce i v Číně před ním někteří odborníci varovali. „Země draka“ vždy upřednostňovala muže před ženami. Rodiče si přáli narození syna. Dcery nikdy tak ceněny nebyly. Důvodů pro preferenci synů existuje celá řada – je nositelem jména, pokračovatelem rodu a leží na něm i zodpovědnost za zajištění rodičů ve stáří. Dcery se starají o rodiče manžela.

V dobách dávných i relativně nedávných řešili Číňané narození nechtěné dcery vraždou. Utopení novorozených děvčat se skrývalo za eufemismem „ledová koupel“. Upřednostňování synů mělo i nenápadnější projevy. Dcerám se nedostávalo takové péče, rodiče si nelámali hlavu s jejich zdravím. Mnohé z dívek sice unikly „ledové koupeli“, ale přišly o život v útlém dětství v důsledku nemocí, úrazů či zanedbání. Tyto praktiky měly za následek nedostatek žen a rostoucí napětí ve společnosti. Nepomohlo, ani když ve 12. století vydal císař zákon, kterým se vražda novorozence trestala několika roky nucených prací. Úbytek žen ve společnosti aspoň částečně omezilo až zřízení státem provozovaných sirotčinců, kam mohli rodiče děvčátka odkládat, podobně jako to dnes dělají matky s nechtěnými dětmi v babyboxech.

Preference synů se v Číně udržela dodnes. Nastolení politiky jednoho dítěte na tom nic nezměnilo. Rodiny toužily po tom, aby jejich jediné dítě byl syn. V případě narození dcery už nedostali příležitost k „opravě“. Proto se ze všech sil snažili, aby se jim dcery nerodily. Pomohl jim v tom nejen liberální přístup k interrupcím, který byl součástí oficiální politiky, ale paradoxně i zlepšení lékařské péče.

Zcela běžně v Číně docházelo ke zneužívání výsledků genetických analýz plodů: jejich primárním účelem bylo zjistit, zda nejsou postiženy těžkým defektem. Zároveň však dovolovaly určit pohlaví. Už v roce 1975 publikovali čínští lékaři alarmující studii, v níž prokázali, že asi třetina nastávajících matek se rozhodla pro interrupci poté, co se dozvěděla, že čeká zdravou holčičku. Rozsah uplatnění těchto praktik ještě narostl se zavedením vyšetření embryí a plodů v těle matky pomocí ultrasonografu. Procházel jím velký počet nastávajících matek a ty se přitom dozvídaly pohlaví budoucího dítěte. Mnohé z těch, kterým „hrozilo“ narození dcery, podstoupily interrupci. Středověkou infanticidu nahradila novodobá feticida.

Podle kvalifikovaných odhadů dnes chybí v Číně více než 60 milionů žen a dívek. I kdyby se nepoměr mezi muži a ženami začal hned zítra narovnávat, bude ještě v roce 2030 chybět čínským mužům skoro 30 milionů žen odpovídajícího věku. Podle demografických prognóz budou následky preference synů patrné ještě v roce 2050, kdy životní partnerku nenajde každý desátý muž v produktivním věku.

Už dnes s sebou nese nepoměr mezi muži a ženami závažné komplikace. Bují například prostituce a obchod s nevěstami. Problém představují i „nadbyteční“ muži. V Číně se pro ně užívá označení „suché větve“. Partnerku těžko hledají především muži s nízkým vzděláním a společenským postavením. Pokud nezaloží rodinu, klesají na nejnižší příčky sociálního žebříčku, odkud nevede mnoho cest vzhůru. Jednu z mála „společenských zdviží“ nabízí organizovaný zločin. Právě mezi „suchými větvemi“ verbuje své „pěšáky“ čínská mafie.

Čínské politické špičky prezentují ústup od politiky jednoho dítěte jako „aktivní odpověď na stárnutí populace“. Nejlidnatější stát světa však nemůže překročit vlastní stín, narýsovaný dekádami snah o omezení porodnosti. Číně chybí ženy, které by porodily početnou generaci budoucích tahounů ekonomického růstu. Ty, od kterých stát očekává, že výpadek v porodnosti nahradí, se do rození dětí nehrnou. Čínská společnost přijala normu jednoho dítěte za svou. I když rodinám zákon nezakazuje mít dvě děti, mnohé se rozhodnou pro jedináčka. V nedávno provedeném průzkumu se plných 55 % dotázaných žen v reprodukčním věku přiznalo, že chtějí mít jen jedno dítě.

Rodiny k tomu ostatně tlačí i řada vnějších okolností. Od dob, kdy Teng Siao-pching vyhlašoval politiku jednoho dítěte, se čínská společnost v mnoha ohledech změnila. Ubylo obyvatel venkova a přibylo rezidentů ve velkoměstech a megapolích, kde jsou životní náklady podstatně vyšší. Přitom zanedbatelné dnes nejsou ani na venkově. Pro většinu Číňanů by proto početnější rodina znamenala citelný pokles životní úrovně. Porodnost tak v zemi zcela jistě ještě dlouhou dobu významněji nenaroste.

Malí císaři

Dnešní čínští lídři spustili tu nejsnazší reformu, o jakou se kdy tamní komunistické vedení pokusilo. Přesto má fatální slabinu: těžko někoho přinutí, aby ji vzal za svou. Přínosy budou minimální a Čína v roce 2030 převezme od Japonska primát nejrychleji stárnoucí země světa. O dvacet let později dosáhne počet lidí starších 60 let v Číně závratného čísla 440 milionů. K zásadnímu zvratu nízké porodnosti a nepoměru mezi muži a ženami by přispělo zrovnoprávnění těch druhých. To jasně ukázal příklad Jižní Koreje, která se rovněž dlouho potýkala se silnou preferencí synů. V posledních letech tu však ženy „stouply v ceně“ a rodiče nevidí v narození dcery „malér“. V Číně však nebude emancipace žen ještě dlouho na programu dne.

Čína má zřejmě do budoucna zaděláno i na problémy, jaké dřívější generace neznaly a které jsou přímým důsledkem politiky jednoho dítěte. Dnes tam vyrůstá generace jedináčků, jimž se přezdívá „malí císaři“. Sociologický průzkum prokázal, že rodiny s jediným synem vychovávají rozmazlené muže, kteří nejsou zdaleka tak spolehliví a skromní pracanti, jako byla generace jejich rodičů. I to může představovat pro udržení ekonomického růstu v Číně závažný problém.

Autor je biolog

LN, 14.11.2015