Až jednou bude Gabriel Boric, nově zvolený prezident Chile, psát paměti, možná si vzpomene, že mu do prezidentského paláce pomohl i fakt, že patřil k nejstarším v kruhu svých politických kolegů, kteří začali usilovat o změnu v Chile. A to o jeden jediný rok.

Dokonce takřka přesně, protože Giorgio Jackson, donedávna hlavní tvář levicového hnutí Frente Amplio, jeho zakladatel a hlavní stratég, je bez pár dní o rok mladší než Boric, potomek chorvatských zlatokopů, kteří do Chile přišli koncem 19. století.

Nižším věkem se však Jackson vyloučil ze hry o nejvyšší úřad, protože hranice pro kandidaturu je 35 let. Pozici tak přenechal partajnímu metuzalémovi Boricovi, který se v březnu ve svých 36 letech stane nejmladším prezidentem v historii jedné z nejvyspělejších latinskoamerických zemí.

Chile po dramatických volbách nabralo kurz doleva. Boric v kampani sliboval „novou levici“, která bude vládnout jinak než ostatní levicové strany, které za posledních třicet let – od pádu Pinochetovy diktatury – zemi několikrát spravovaly. Brojil především proti neoliberální politice, jejímž je Chile zářným příkladem.

„Pokud Chile bylo kolébkou neoliberalismu, může být i jejím hrobem,“ uvedl v kampani, v níž kandidoval ve společné formaci s komunistickou stranou.

Není proto divu, že když v neděli opanoval hlasování, tak se v pondělí burza v Santiagu propadla o osm procent a chilské peso kleslo vůči americkému dolaru nejvíc od listopadu 2008, doby hluboké celosvětové finanční krize.

Chile je ekonomicky úspěšná země. Od 90. let vykazuje stabilní každoroční růst a neotřásá se ekonomickými krizemi jako její sousedé. Nicméně tamním obyvatelům se nežije snadno.

Chile se drží na špici žebříčku nejvyšší nerovnosti v příjmech ve skupině rozvinutých zemí OECD. Chilany tíží vysoké životní náklady, přičemž šest z deseti domácností měsíčně nevychází se svými příjmy. To ostatně vedlo už několikrát k ohromným protestům. Naposledy v roce 2019, kde na sebe Boric, bývalý studentský vůdce z protestů roku 2011, znovu upozornil.

Boric slibuje větší roli státu a zmenšení sociálních rozdílů. Chce změnit vzdělávací, zdravotní a důchodový systém a také volá po zelenější a spravedlivější politice. Aby zajistil potřebné příjmy, hodlá mimo jiné zvýšit daně o sedm procent.

Mnozí Chilané s ním souhlasí, jiní se obávají, že zemi převzali komunisté. Boric ale v posledních týdnech – a to před druhým kolem – obrousil hrany, přestal pohřbívat jakékoli ekonomické modely a naopak začal opatrně připouštět, že zemi „nepředěláš za noc“.

Boric nebude mít vládnutí vůbec lehké. Chilané volili i poslance do nového kongresu, jenž skončil mimořádně rozdělený. Na druhou stranu zjara vybrané shromáždění, které přepisuje chilskou ústavu z éry diktátora Augusta Pinocheta, vesměs odpovídá Boricově naturelu a ideologii.

Budoucího prezidenta čeká těžký úkol – pokusit se o velké reformy, aniž by poškodil prosperující ekonomiku, což mnohé znervózňuje. Vyšší přerozdělování může ekonomiku zpomalit. Jestli se však díky tomu podaří snížit extrémní sociální rozdíly v Chile, bude to jen dobře.

Je ale třeba najít tu správnou rovnováhu. Když se podíváme na některé sousedy v regionu – třeba Argentinu či Venezuelu, pak myšlenka posilování role státu vyvolává spíše obavy.

Autorka je publicistka