Ve středu jsme se po snídani opět odhlásili ze Sonnienu a Henry nás v půl deváté vyzvedl ke dvoudennímu výletu k jezeru Sun Moon, které se nalézá téměř uprostřed Taiwanu. Naše dvěstěpadesátikilometrová trasa vedla po výpadovce na jih podél západního taiwanského pobřeží k městu Taichung. 

Asi po hodině jízdy jsme udělali zastávku na periferii města Hsinchu u jedné z farem pěstujících a zpracovávajících persimon. Persimon je ovoce, jehož botanický rodový název Diospyros znamená pokrm bohů. Jméno persimon pochází z nářečí algonquinských indiánů ve Virginii a znamená “sušený plod”. Persimon americký roste v mírném pásmu východní části USA a persimon asijský, jinak též kaki, původem z Číny, na pomezí mírného a subtropického pásma. Známější je asijský persimon (Diospyros kaki), opadavý strom hojně pěstovaný v celé Asii, zejména v Japonsku, kde byly vyšlechtěny velmi kvalitní odrůdy s velkými plody vážícími až 250 g. 

Persimony se podobají velikostí, tvarem a konzistencí velkým rajčatům, barvou zralým meruňkám nebo pomerančům. Dají se jíst syrové, pokud jsou plně dozrálé, většinou se ale suší nebo marinují a konzumují se jako pamlsek, přísada pečiv, salátů, pudinků nebo snídaňových cereálií. Farma, kterou jsme navštívili, zpracovávala persimony klasickým způsobem: plody jsou oloupány ručně nebo pomocí loupacího stroje, a jsou sušeny několik dní na slunci na velkých drátěných roštech. Ochutnal jsem jeden zralý persimon, který Terezka potajmu utrhla, ale nijak mě to neoslovilo, dužina je houbovitá a chuť mdlá. Po další hodině jízdy jsme po okružní komunikaci objeli Taichung a odbočili na Shui Sha Lia Highway vedoucí do vnitrozemí. Na oběd nás Henry vzal do své oblíbené restaurace v městečku Puli.

Asi ve dvě odpoledne jsme zaparkovali na náměstí Zhongxing návštěvnického centra jezera Sun Moon. Jezero je největší vodní plochou na Taiwanu, má rozlohu téměř 8 km². V jezeru není normálně dovoleno se koupat, ale jednou ročně se tu koná tříkilometrový plavecký závod, jehož se účastní tisíce soutěžících. Je to součást podzimního karnevalu. Jezero je velmi členité, takže cyklistická a pěší stezka vedoucí po jeho březích je dlouhá na 30 kilometrů. Mezi třemi přístavišti pendlují motorové lodě přepravující turisty. Nalodili jsme se na jednu z nich a přepravili se na protilehlý břeh, kde jsme vystoupili po asi půlkilometrovém schodišti k malému budhistickému chámu Xuanguang, z jehož terasy je pěkný výhled na jezero. Chrám je zasvěcen a má přechovávat úlomek kosti mnicha, který se za dynastie Tang zasloužil o rozšíření budhismu v Číně.

Od chrámu jsme se vrátili k přístavišti a přeplavili se k nedalekému návštěvnickému střeisku Ita Thao, sestávajícímu z několika ulic lemovaných hotely, restauracemi a obchody se suvenýry. Po procházce a nákupu drobných suvenýrů po Terezčiny přátele jsme poseděli v malém amfiteátru u přístaviště a sledovali vystoupení domorodých zpěváků.

Třetí loď nás přepravila zpátky k výchozímu přístavišti, odkud jsme odjeli po silnici kopírující břehy jezera k budhistickému chrámu Xuangzang. Bylo už téměř šest hodin a na prohlídku jsme měli jen krátký čas, než se chrám na noc uzavřel pro veřejnost. Nicméně jsme se mohli projít po zahradě, prohlédnout si sochy démonů strážících bránu a posedět za soumraku na terase nad jezerem.

K přenocování jsme odjeli zpět směrem k Puli, kde jsme se ubytovali v malém penzionu Springland Villa. Byla už úplná tma a Henry měl trochu problém penzion nalézt, protože ten je schovaný ve svahu pod úrovní silnice. Byli jsme tam toho večera jediní hosté. Penzion poskytuje pouze snídaně, proto jsme zajeli na večeři do nedaleké vesnice. Po návratu nás rodina majitelů pozvala k posezení a byli jsme pohoštěni ovocem z jejich zahrady. Konverzaci obstarávala dcera, studenka taipeiské univerzity, která jediná z rodiny mluvila anglicky.

Ve čtvrtek jsme se po snídani vydali zpět k jezeru Sun Moon, nejprve jsme se ale zastavili v osadě Yuchi a navštívili čajovou farmu Hugosum. Čaj se na Taiwanu začal pěstovat koncem 18. století. Vnitrozemí ostrova je hornaté a subtropickým vlhkým klimatem s častými mlhami vyhovuje čajovým keřům podobně jako vnitrozemí Sri Lanky. Velký rozvoj pěstování čaje doznalo za japonské okupace a po WW2 dostalo další stimulus omezením exportu čaje z komunistické Číny v důsledku embarga.

Hugosum je rodinný podnik založený před 60 léty a v současnosti je v rukou už druhé generace. Farmu, zpracovatelskou továničku a firemní prodejnu s malým muzeem a čajovnou, vede nyní dcera zakladatele.

Nejprve jsme projeli točitou silničkou mezi čajovými plantážemi k továrničce, kde se čaj zpracovává strojově. Bylo tu k vidění, co jsme už znali z návštěvy čajové plantáže na Srí Lance před čtyřmi roky. Poté jsme zamířili k prodejně, kde jsme byli očekáváni mladým zaměstnancem, který má úlohu průvodce návštěvníků. Přivítal nás a popsal krátce historii firmy. Poté jsme vystoupili do patra, kde nám vysvětlil s pomocí názorných plakátů postup zpracování čaje, od sběru, zavadání, rolování, fermentace a sušení po balení a distribuci. V přilehlé pracovní místnosti jsme dostali přiležitost vyzkoušet si ruční zpracování zavadlých lístků rolováním na velkých kožených mísách. 

Má-li se to dělat správně, je to docela namáhavé. Dokončili jsme úkol pod průvodcovým dohledem a námi zpracovaný zelený čaj byl pak přesunut do sušičky. Výsledný produkt jsme později oba dostali jako dárek na rozloučenou zabalený ve firemních dózách. Následovala přednáška a demonstrace správné přípravy čaje včetně ochutnávky. Poučili jsme se, že černý čaj (podle barvy fermentovaných a usušených lístků) se v Číně nazývá čaj červený (podle barvy nápoje) a klasifikuje se podle intenzity zabarvení do šesti stupňů. Voda pro infúzi má mít 95-100 °C a správné množství čaje je 6g (vrchovatá čajová lžička) na 200 ml vody. Z jedné dávky lístků je možno připravit tři nálevy. První trvá 40 sekund, druhý 60 sekund a třetí 90 sekund. Pochutnali jsme si na nápoji z variety assam black tea, který patří do čtvrté skupiny podle intenzity (lososová růžová barva). Stejný čaj jsme si pak koupili spolu ještě se vzorkem toho nejintenzívnějšího, Rose Quarz (karmínová barva).

Dalším bodem našeho programu byla vyjížďka na kolech podél břehů jezera. Vyzvedli jsme si kola v půjčovně a vydali se po cyklostezce. Bohužel, Terezka asi po deseti minutách utrpěla malou nehodu, kdy si při vyhýbání se protijedoucím odřela koleno o zábradlí. To ji odradilo od další cesty. Řekla, že máme s Henrym jet dál sami a usadila se na lavičce při břehu jezera. Pokračovali jsme tedy bez ní ještě asi čtyři kilometry a zastavili se u několika vyhlídkových platforem. Býval bych rád jel ještě dál, ale bylo mi líto osamocené Terezky. Ta se ale mezitím dobře bavila pozorováním davů bicyklujících turistů. Společně jsme se vrátili k půjčovně, tentokrát už bez nehody.

Odtud jsme dojeli, opět autem, ke chrámu Wenwu. Původně nedaleko stály chrámy dva, ale za japonské okupace byly zaplaveny zvýšenou hladinou jezera, poté co Japonci na výtoku z jezera postavili hráz a malou hydroelektrárnu. Oba chrámy byly proto přestěhovány výše do horského svahu a spojeny v jeden.V roce 1969 byl chrám opět přebudován v čínském palácovém stylu. Taoistický chrám dnes sestává ze tří úrovní: první je věnována „prapředkovi Kaiji“, bohu literatury, druhá Guan Gongovi, bohu války, třetí pak Konfuciovi. Bronzová socha Konfucia je viditelná skrz otevřené dveře, což je jediná výjimka ze všech Konfuciových chrámů na Taiwanu, které sochu učence nepřechovávají. Kromě Kunfucia jsou tu i sochy jeho učedníků Menciuse a Zihsiho.

Při prohlídce chrámu jsme se pořádně zapotili, museli jsme vystoupat po početných schodištích.

Pak už byl čas na návrat do Taipei. Dlouhou cestu jsme přerušili v Taichungu za účelem pozdního oběda. Henry s obtížemi odstavil vůz na malém parkovišti v centru, odkud jsme došli na nedaleký food market, spleť úzkých uliček lemovaných stánky a restauracemi. Ochunali jsme tu taiwanskou specialitu – ústřicovou omeletu servírovanou na nudlích a zalitou pálivou omáčkou. Vypadá to nepříliš vábně, ale chutná skvěle. Zbytek cesty jsme proklimbali a kolem šesté večer jsme se potřetí a naposledy ubytovali v Sonnienu.

Pátek byl posledním dnem našeho výletu i celého pobytu.V devět hodin jsme opustili hotel a vydali se po dálnici 62 k severovýchodnímu pobřeží. Poblíž města Keelung jsme najeli na pobřežní silnici stěsnanou mezi rozeklané útesy a strmé horské svahy, která nás po nějakých patnácti kilometrech přivedla k rybářskému přístavu Bitou. Odtud jsme nastoupili na okružní vyhlídkovou pěší stezku vedoucí ke špičce hornatého poloostrova vybíhajícího do oceánu, který je přírodní rezervací. Stezka je dlouhá něco málo přes 4 kilometry, ale je to jako horská dráha s příkrými stoupáními a klesáními, místy po schodech. Na několika nejvyšších kopcích jsou zastřešené vyhlídkové platformy. Bylo horko a vlhko, takže jsem dokonale propotil košili. Pochod se zastávkami pro fotografování a vydýchání nám zabral téměř dvě hodiny. Po návratu do Bitou nás zaujala seafood restaurace vystavující v nádržích ryby a různou mořskou havěť, Henry nás ale varoval před tamními přemrštěnými cenami a slíbil nás vzít do lidové jídelny, kde dostaneme totéž za zlomek ceny.

Bitou jsme opustili kolem poledne a vyjeli strmými horskými serpentinami k městečku Jiufen. V roce 1890 tu bylo objeveno zlato při stavbě železnice, což vedlo ke zlaté horečce, která malou vesnici záhy proměnila ve město. Největší rozkvět Jiufen zažil za japonské okupace. Během WW2 tu byl i zajatecký tabor Kinkaseki, kde byli vězněni spojenečtí vojáci zajatí po pádu Singapuru a nucení zde pracovat v dolech. Těžba zlata skončila roku 1971 a město bylo zapomenuto a chátralo, aby bylo znovu oživeno poté, co tu byl roku 1989 natočen taiwanský film a city of sadness zabývající se příběhem rodiny během „bílého teroru“ spuštěného kuomintangskou vládou po protivládním povstání v roce 1947. Dnes je městečko víceméně skanzen napěchovaný restauracemi a obchody se suvenýry. Nahuštěním budov na příkrém horském úbočí a úzkými uličkami mi Jiufen připomněl San Remo. Nad městem se vypíná hora Mt. Keelung, na kterou vede turistická stezka, výstup ale trvá dvě hodiny, na což jsme neměli čas.

Po návštěvě Jiufenu Henry splnil slib a zavezl nás zpět na pobřeží a k malé restauraci v rybářské vesničce nenavštěvované turisty. Objednali jsme si smažené mladé sepie, krevety ve sladkokyselé omáčce, ryby a salát z mořkých chaluh. Všechno bylo moc dobré, nejvíc sépie.

Po obědě jsme pokračovali dále do vnitrozemí k vodopádům Shifen, přezdívaným také Taiwanská Niagara. Vodopád je to pěkný, velikostí ovšem spíš srovnatelný s mumlavským vodopádem v Krkonoších. K vodopádům vede od parkoviště a návštěvnického centra asi kilometrová stezka. Cestou je nutné překonat houpavý lanový most. Byla zde ohromná koncentrace turistů, všichni ale byli ohleduplní a umožňovali si navzájem individuální fotky a selfíčka s vodopádem.

Naší poslední zastávkou a rozloučením s Taiwanem bylo nedaleké městečko Pingxi, kam od vodopádů vede úzkokolejná železnice, atrakce pro turisty. My jsme ovšem nečekali na vlak, ale několikakilometrovou vzdálenost překonali autem. Městečko bylo přeplněné turisty a museli jsme proto zaparkovat až za ním na postranní cestě. Důvod byl zřejmý. Pingxi je jediné místo na Taiwanu, ke je dovoleno vypouštět lampiony - sky lanterns. Za 300 NTD je možno zakoupit asi metrový lampion, či spíše miniaturní horkovzdušný balón, napsat na jeho stěny přání a vypustit jej po zapálení koudele smočené v petroleji umístěné na drátěné mřížce. Místní lidé v okolí sbírají popadané lampiony a prodávají je k opakovanému použití. K autu jsme se vrátili již za soumraku a vyjeli zpět k taipeiskému letišti. Henry nás vysadil před terminálem v sedm večer. Rozloučili jsme se věnováním zbylých taiwanských dolarů a slibem napsat pochvalný dopis jeho agentuře, což jsem splnil ještě během čekání v odletové hale.

KONEC