Přes Niagaru ke Kingstonu

Ale nechám už úvodů a usednuvše do Vaňouska, vyrážíme na cestu. Vedla překvapivě osamělou krajinou pennsylvanských Alleghan, překročila hranici státu New York, změtí podjezdů, nadjezdů a jiných betonových kumštů veleměsta Buffalo až k přírodnímu divu, jehož jméno jest Niagara Falls. Až dopodud mi bylo dopřáno shlédnout z největších vodopádů světa pouze jihoafrické Aughrabies, v pořadí mohutnosti, tuším, páté; i jsem zvědav.

Abych nějak okomentoval svůj dojem: úžas, ohromení. Masy zelenavých vod se řítí přes skalní práh do padesátimetrové hlubiny, temný hukot, mlžná tříšť, kdesi na dně toho ďáblova kotle se drobná lodička probojovává proudy a víry… Jen si pomumlávám, co na cestách už tolikrát: měl jsem tady být dřív. Nejlíp tak roku 1678 s páterem Louisem Hennepinem, jenž jako první z bílých dorazil v toto místo a ohromen jeho majestátem klesnuv na kolena velebil Stvořitele. Dnes… no, pořád je to pěkné. Úchvatné. Jen bych řekl, že přírodní div by si zasloužil zůstat aspoň zčásti přírodním. Amerika dokáže být v tomto ohledu poněkud necitlivá, jak mi bude souzeno si povšimnout ještě několikrát. Že se kolem světoznámého divu nahromadilo všelijaké komerce, dejme tomu. Že na turistickém obchodu vyrostla dvě málem velkoměsta, na americké straně jedno, na kanadské jedno… také dejme tomu. Ale nemusela si kecnout na samou hranu vodopádů, což platí zejména o kanadském dvojčeti. Nemusela je převýšit svými mrakodrapy, jeden šišatý, druhý baňatý, o míli nebo dvě dál by snad sloužily svému účelu také. Chtěl bych si uložit do duše krásu a majestát Niagary, nejdřív ale musím odfiltrovat z pohledu ten frmol a ty agresivní modernistické baráky. Nějak se mi to nechce dařit.

Kanadská strana vodopádu ve tvaru podkovy – Horseshoe Falls – je co možná ještě mohutnější než americká, ještě úchvatnější, ale už máme toho rumrejchu pomalu dost. K tomu začíná pršet, nic, zaplatit mastné parkovné (18 kanadských dolarů za hodinku stání) a pokračovat v jízdě k dalšímu postupnému cíli, jímž je dřevěný domeček v lesích provincie Ontario nějakých dvěstě kilometrů – v Kanadě se na rozdíl od USA užívá metrických jednotek – dál k severovýchodu. V domečku sídlí můj jmenovec Milan Frýbort se svou chotí Maruší, jinak jeden z čtenářů. jenž kdysi reagoval na jakýsi můj článek a od té doby spolu na dálku komunikujeme. Srovnáním rodokmenů bylo zjištěno, že jsme opravdu bratranci, třebaže vzdálení; jako všichni Frýborti pocházíme od prapředka téhož jména, švédského to žoldnéře, jenž dle rodinné pověsti hodil za válek třicetiletých svou mušketu do žita kdesi u Litovle a zdomácněl tam. Koukám, jak si prabratranec Milan navzdory třísetletému odstupu zachoval pravou frýborťáckou tvářnost a postavu, inu, taková kouzelnice dovede být dědičnost. Co víc: na stará kolena člověku přátel zpravidla ubývá. Zchvátily je nemoci, pohtlily je domovy důchodců, umírají… mně přátel a spřízněných duší přibývá, až nestačím odepisovat. Je to nejcennější honorář, jejž se mi za mé spisování dostalo. Ještě abych se zmínil o tom obrovském, lesnatém pozemku, co také patří k Frýbortovic baráčku, včetně bobřího jezera - jmenuje se nějak po indiánsku, ale já jsem je překřtil na Lake Frybort - i losů, mývalů, medvědů a jiné havěti, co se prý občas zatoulá až k samým dveřím, nám se ale nepředstavila. A to už se loučíme, obracíme Vaňouska zpátky k jihu a podél břehů sladkovodního moře Ontario Lake míříme k městu Kingston a dalšímu z přírodních divů, jak o něm bude řeč. Než se ale k tomu dostanu, zastavím se u jiné, tentokrát historické pozoruhodnosti.

Jako by mi vandrácká božstva napověděla – koukej, nejezdi po té otravné dálnici, ale vezmi to tady po té silničce přímo kolem jezerního břehu, něco se dozvíš. A opravdu. Tabulka oznamuje název Loyalist Parkway… jak k němu silnička přišla? Nu, takto: tudy táhly v čase ameické revoluce za nezávislost houfy tzv. loajalistů. Americká národní legenda předstírá, že veškeren lid severoamerických kolonií tehdy stál jednosvorně za svým vůdcem George Washingtonem, nemaje jiné touhy než svrhnout britské jařmo a dosíci svobody. A ono houbeles veškeren lid. Byl nemalý počet těch, kteří o svržení jařma nijak nestáli, buď z věrnosti koruně, nebo že si od revolučních rumrejchů neslibovali nic dobého. Měšťané, kupci velcí i malí, duchovní anglikánské církve, sedláci, vojáci, ba i černí otroci a jeden početný indiánský kmen, všichni se houfem zvedali k odchodu na sever, do míst, kde se dalo čekat, že k nim zmatky revoluce nedosáhnou. Teprve jimi se dočkaly pravidelného osídlení dnešní kanadské provincie Ontario a New Brunswick, do těch chvil hostící jen nevelký počet potulných obchodníků a lovců kožešin. Loyal it began and loyal it remains, z loajality vzešla a loajální zůstává, zní podnes erbovní heslo provincie Ontario. A to už silnička velne do ulic jakéhosi města a je to Kingston, nejstarší a první metropole britské Kanady. Ležela ale trochu moc na ráně Američanům – strážní věže nad vjezdem do přístavu upomínají na vpád amerických revolučních vojsk roku 1775 - i přešel titul hlavního města roku 1857 na bezpečněji ležící Ottawu. Mimoto je Kingston východištěm ke zmíněnému přírodnímu divu, k němuž se hned nazítří vydáme.

Pokračování zítra