Odpověděl jsem bez okolků: „Státy, které uzavřely mír s Izraelem. Je to vaše země a Jordánsko.“

Ano, hluboce si vážím počinu Anvara Sadata, který jako první arabský vůdce dokázal překročit vlastní stín, uznat Izrael a dohodnout se s ním na mírovém sousedství. Stejně tak patří můj obdiv Husnímu Mubarakovi. Za to, že pokračoval v politice, za niž jeho předchůdce zaplatil životem.

Abychom nebyli na pochybách, kdo v regionu představuje hrozbu míru, musíme si připomenout jeden zdánlivý detail. Nedlouho poté, co byl v roce 1982 Chálid Al Islambouli, organizátor atentátu na Sadata, postaven před popravčí četu, rozhodl íránský režim, že po něm pojmenuje jednu z teheránských ulic. Al Islambouli se při vyšetřování vraždy prezidenta netajil tím, co bylo jejím hlavním důvodem: Sadatův podpis pod mírovou smlouvou s Izraelem. Ta zásadním způsobem přispěla ke snížení napětí v oblasti. Navíc znamenala vrácení všech území, která Izrael obsadil ve šestidenní válce 1967, včetně sporné Taby, zpět do egyptských rukou.

Mohl si Egypt přát a hlavě získat víc? Nikoli.

Přesto jsme byli svědky něčeho, co se vymyká zdravému rozumu. Sadatův nezpochybnitelný (a časem prověřený jako historicky správný) příspěvek k blízkovýchodnímu míru byl klasifikován jako akt, za který si zaslouží smrt. A nejen to. Vrah mírotvůrce byl oslavován jako hrdina a mučedník a na jeho počest byla pojmenována ulice. Co soudit o těch, kdo takto uvažují? Odpověď si jistě doplní každý sám.

Jestliže dnes říká izraelský prezident Šimon Peres, že Mubarakova zásluha na uchování míru v oblasti nesmí být zapomenuta, pak nelze než souhlasit. A s trpkostí litovat, že mnozí Egypťané si právě tento aspekt věci neuvědomují. V této chvíli nevíme, co všechno současná revolta přinese, ale znovu je nutné připomenout: Mubarak nemá pouze lepší alternativu (pokud taková vůbec existuje), ale také horší. Nepodpořit jeho nynější režim může znamenat, že bude dána zelená právě tomu horšímu, co byla tamní politická scéna s to vygenerovat.

Zkusme se na problém podívat očima turistů. Oni (Egypťané) nám nabízejí orientální exotiku, pohádkově kouzelné moře, jistotu slunečného počasí a služby na solidní úrovni. My jim za to platíme. Kdo koho potřebuje víc? Oni nás, nikoli naopak.

Bude-li výsledkem revolty nestabilita a napětí v oblasti, bude-li pro nás cesta do Egypta představovat bezpečnostní riziko,vybereme si tuto zemi jako prázdninový cíl? Pro sebe možná, ale sami tam většina z nás nejezdí. Budeme riskovat zdraví a život, či v lepším případě nepohodlí způsobené chaosem, ve vztahu k našim partnerům, dětem, vnoučatům? Proč bychom to dělali?

Toto přece musí zajímat každého. I ty, kdo tvrdí, že je politika nezajímá. Neboť právě politika v nejširším významu tohoto slova rozhoduje o praktickém životě. Také o tom, zda pojedeme na dovolenou na rudomořské pobřeží Egypta nebo někam úplně jinam.

Demonstranty v Káhiře to asi příliš neinteresuje, ale mě jako přítele té země ano. Je to noční můra. Zatím naštěstí jen noční můra, zlý sen. Představa, že všechny hotely na Sinaji, počínaje Hiltonem v Tabě, přes střediska Taba Heights, Nuweibu, Dahab, Nabaq, Naama Bay … až po samotný Šarm aš Šajch, zejí prázdnotou, je děsivá. Kdo preferuje západní břeh Rudého moře, může si dosadit tamní destinace. Jako obyčejní lidé nemůžeme pro místní, včetně beduínů prodávajících na pláži oděvy a suvenýry, udělat víc než přijet a pustit nějaký ten dolar. Spokojeny mohou být a dosud byly obě strany. Někdy více ta, jindy zase ona. Jak se komu podařilo usmlouvat cenu.

Nyní hrozí, že tento oboustranně výhodný byznys vezme za své. Dostanou-li se v Káhiře k moci islamisté, kteří hrozí narušením regionálního statu quo. Jeho úhelným kamenem je – ano, vracíme se na začátek článku, mírová smlouva s Izraelem.

Jistě, zatím se nic tak hrozného neděje. Jen si dovolím podotknout: až se k nám donese úsloví „zlatej Mubarak“, může být pozdě.

Stejskal.estranky.cz