Diktátor Asad už de facto prohrál. Otázka zní, zda vyhrají sunnité, či kantonizace země

Těšíte se, že až v Sýrii padne brutální režim, utichne tam násilí? Že skončí tato - už rok a půl trvající - etapa arabského jara? Že se jako turisté podíváte do tak proslulých destinací, jako je třeba Palmyra? Tak to není jisté. Sýrie představuje příliš křehký a nesamozřejmý stát i společnost, než aby prostě vládu A vystřídala vláda B - lepší, svobodnější, otevřenější a demokratičtější.

To je teď hlavní problém celého Blízkého východu, jenže západní politici to neříkají nahlas. Ono to totiž nelze říci na rovinu, a nevypadat přitom jako cynik, jenž tvrdí, že Arabům je násilí a krveprolití jaksi přirozené. A že má-li se zabránit ještě většímu krveprolití, je třeba sázet na pevnou ruku.

Sázet na pevnou ruku nelze už proto, že režim Bašára Asada prohrál. Jenže sázet na rebely, rozuměj sunnitské muslimy, nese rizika. Západ nemůže moc ovlivnit, zda íránský vliv v Sýrii bude vystřídán vlivem saúdským, či tureckým (lepší by byl samozřejmě turecký). Jestli může něco udělat, tak minimalizovat škody po Asadovu pádu.

Problém západního pohledu na Sýrii se ani tak netočí kolem vysokého počtu mrtvých. Číslo 17 000 za rok a půl bojů působí velmi krvavě, ale v Saddámově Iráku, souputnickém režimu (myšleno ještě před americkou invazí), to bylo mnohem horší. Své o tom dodnes vyprávějí tamní šíité a Kurdové. Bašár Asad nesahá Saddámu Husajnovi ani po kotníky, což ovšem neznamená, že je to nějaká pocta.

Problém pohledu na Sýrii spočívá možná víc v tom, že Západ vidí výsledky roku a půl arabského jara. Začalo bojem za ideály svobody a liberalismu. Ale místo vlády svobody a liberalismu Západ spatřuje spíše chaos, násilí (i vůči právu, zákonům, smlouvám, ústavnímu pořádku) a vládnoucí islamisty. Je násilí vítězů menší, přijatelnější a legitimnější než násilí dosavadních diktátorů? Před rokem a půl si tu otázku kladli jen nemnozí. Dnes rozhoduje o postoji Západu k syrské revoluci. Ale definitivní odpověď ještě neznáme.

Po ruce je ilustrativní příklad, který skýtá syrský ministr obrany Daúd Radžha, zabitý ve středu při pumovém atentátu. Radžha byl syrským křesťanem, dokonce nejvýše postaveným křesťanem v celé režimní hierarchii, což by v zemi ovládané islamisty působilo jako zjevení. A tady je zajímavé srovnání.

Kdyby byl Radžha zabit třeba před dvaceti lety, dost lidí na Západě by si řeklo: No a co? Dobře mu tak. Jako opora brutálního režimu byl pěkný syčák a jako křesťan se za to bude smažit v pekle. Nezapomínejme, že křesťanem (chaldejským katolíkem) je i Tárik Azíz - do roku 2003 pravá ruka Saddáma Husajna, muž, který diktátorovi čtvrt století sloužil jako vicepremiér a za jeho zločiny byl přinejmenším spoluzodpovědný. (Však byl také po Saddámovu pádu odsouzen k smrti, ale dosud nebyl popraven.) Jenže Radžha byl zabit teď, když revoluce a rebelie vynášejí k moci islamisty, a tak se chtě nechtě vnucuje i jiná optika: byl to sice činitel brutálního režimu, ale neukazuje jeho osud symbolicky příští hrozbu pro menšiny v Sýrii? Tím není řečeno, že křesťany čeká genocida, ale stačí se podívat do Egypta či do Iráku, kde ohroženi skutečně jsou (útok na křesťanyvAlexandrii na Nový rok 2011 předznamenal i egyptskou revoluci). Vlastně až toto ohrožení jim na Západě přináší alespoň jistou medializaci. V Sýrii se k nim pojí ještě muslimská odnož alávité a Kurdové.

Asadův režim už to má spočítané. Ale jestli bude poasadovská Sýrie něco připomínat, spíše než Egypt to může být Libanon či Bosna (dejme tomu v roce 1994).

Analytici si všímají dvou trendů. Zaprvé: rebelové jsou v poslední době stále úspěšnější. Pumový atentát na budovu bezpečnostních služeb dokládá, že mají přesné informace od lidí na špičkových místech režimu. A vojenská síla zase to, že výzbroj a výcvik jim poskytují Saúdská Arábie, Katar a Turecko. Jakou roli tu hrají západní zpravodajské služby, nechme spekulacím.

Zadruhé: reakce režimu naznačují, že rozhodující bitva se nemusí odehrátvDamašku. Spíše než o to, že parta A (menšinoví alávité) předá prezidentský palác partě B (většinoví sunnité), se bude bojovat o velké areály, kde se ty skupiny budou cítit domaamezi svými. VBosně se tomu říkalo etnické čištění. V Sýrii k tomu možná spějí zdánlivě náhodné výbuchy bojů v lokalitách Húlá či Trímsá. Cílem je prý vytvořit homogenní alávitskou oblast na západě země u Středozemního moře - shodou okolností tam, kde leží přístav Tartús využívaný ruským námořnictvem jako základna.

Připadá vám taková možnost jako bizarní, neproveditelná a světem odmítaná? Tak se podívejte do Libanonu či do Bosny, tedy do zemí, které takto fungují, aniž by to vadilo jejich členství v OSN. Jistě, neodpovídá to revolučním ideálům volnosti, rovnosti a bratrství. Ale ruku na srdce, tomu by neodpovídalo ani jednoznačné vítězství většinových sunnitů.

LN, 20.7.2012