Nedávný teroristický útok v Tel Avivu byl mimořádný v tom smyslu, že vyšel ze Západního břehu, kde trvalá přítomnost izraelské armády organizovaný teror prakticky vykořenila. Naproti tomu zažívá Izrael denně teroristické útoky z pásma Gazy, které armáda vyklidila před šesti lety, a neustále vyhlašované „zastavení palby“ ve skutečnosti palbu nikdy nezastavilo: tak jen minulý víkend dopadly do jižního Izraele tři rakety i přes „zastavení palby“ vyhlášené Hamásem, Islámským džihádem a Výbory lidového odporu.

Během těch šesti let vypálili teroristé z Gazy na Izrael 7000 raket a minometných granátů. Že to úřadující vlády Izraele dopustily, znamená, že rezignovaly na primární odpovědnost kterékoli vlády: zajistit bezpečnost svým občanům. Mělo to však i ničivé strategické důsledky.

Jak poznamenal dřívější americký velvyslanec v Izraeli Dan Kurtzer, svět si díky tomu zvykl na myšlenku, že ostřelování Izraele raketami je zcela přijatelné, takže když se Izrael v r. 2008 konečně odhodlal k protiúderu, sklidil za to všeobecné odsouzení, vrcholící neslavnou Goldstoneovou zprávou. Podle Avi Issacharoffa, dopisovatele deníku Haarec, to utvrdilo teroristy v přesvědčení, že Izrael se jich bojí, a povzbudilo je to ke stupňování teroru. Zpochybnilo to také důvod existence židovského státu, jímž je ochrana židů, jak řekl rabín Erik Jofi. Abyste došli k těmto závěrům nemusíte být vůbec pravicovými jestřáby - tři zde jmenovaní autoři jsou vysloveně liberálními holubicemi.

Nyní však teroristická enkláva v Gaze ohrožuje také mír s Egyptem. Srpnový teroristický útok u Ejlatu spáchaný přes egyptsko-izraelskou hranici teroristy, kteří sem pronikli z Gazy přes Sinaj, vyvolal vážnou diplomatickou krizi s Káhirou, když v přestřelce bylo zabito několik egyptských vojáků; tento úspěch nepochybně teroristy povzbudí k jeho zopakování. A bude-li podél společné hranice dost mrtvých, může vypuknout egyptsko-izraelská válka.

Ze všech těchto důvodů je pro Izrael nezbytné teroristickou enklávu v Gaze eliminovat. K tomu ovšem nemůže stačit krátkodobá kampaň, jako byla ta v roce 2008. Účel může splnit pouze dlouhodobá přítomnost izraelské armády v Gaze.

Argument „na raketové ostřelování neexistuje vojenské řešení“ je průkazně nesmyslný. Za stejnou dobu, kdy na Izrael dopadlo 7000 raket z Gazy, nebyla ze Západního břehu vypálena ani jediná. Pokud nevěříte tomu, že zdejší teroristé na rozdíl od těch v Gaze nikdy neměli sebemenší chuť vystřelit si raketu, musí vám být jasné, že pouze díky trvalé přítomnosti izraelských vojáků se zde k raketám dosud nedostali.

Podstatně závažnější jsou argumenty diplomatické. Mezinárodní protesty by byly obrovské. Ale odkládání radikálního zákroku dodá jen větší odvahu teroristům, jenom dál utvrdí je i svět v přesvědčení, že mají právo beztrestně pokračovat v ostřelování Izraele, a jenom ještě víc přiblíží válku s Egyptem. Teprve útoky u Ejlatu náležitě ukázaly, jak osudná může být nečinnost: ačkoli Izrael měl o jejich přípravě přesné výzvědné informace, vláda odmítla doporučení bezpečnostní služby Šin Bet překazit je preventivním úderem na Gazu, aby si nerozhněvala Egypt. Takže výsledkem bylo několik mrtvých Egypťanů a egyptské veřejné mínění rozzuřené daleko více, než mohl způsobit útok na Gazu.

Podle Evelyn Gordonové z Commentary, Gaza’s Terrorist Regime Must Be Destroyed