Milý pane Wirthe,

děkuji za Váš dopis, který mě zastihl oklikou přes různé redakce. Protože jste naznačil, že by Vaše otázka a má odpověď mohly zajímat i další čtenáře, dovoluji si kopii své odpovědi poslat všem redaktorům, kteří obdrželi můj komentář k nasazení armády v pásmu Gazy.

Píšete:

Podle mého pozorování Izrael často čeká dlouho a reaguje pak hrozně prudce, v jistém smyslu stylem ještě „před-starozákonním“, sto očí za jedno oko. Mám čím dál silnější dojem, že tuhle řeč Arabové nechápou. Ptám se tedy, proč se dnešní Izraelci nedrží starozákonního ustanovení “oko za oko, zub za zub“ (což byl v tehdejší době obrovský pokrok, který potom Ježíš pro nás ještě ohromně zjemnil)?

Prakticky by to znamenalo na každý kasám odpovědět JEDNOU raketou, která by kromě výbušné nálože mohla nést letáky s vysvětlením, proč byla vypálena. A za každý sebevražedný atentát v davu lidí poslat jednu raketu na palestinské tržiště (nebo podobné shromaždiště lidí), která by také nesla vysvětlující letáky, co bylo důvodem jejího vyslání.

Myslím, že taková bezprostřední a okamžitá reakce jedna ku jedné by byla Palestincům mnohem srozumitelnější a především by usnadnila pozici nám, přátelům Izraele, protože by Palestincům neudělala nic víc, než co oni dělají Izraelcům. Kromě toho by se oslabil efekt soucitu a solidarity, přirozeně vyvolávaný mezi postiženými velkými přírodními nebo válečnými pohromami. Postižení by si také okamžitě uvědomili souvislost odplaty se svinstvem, které vychází z jejich vlastních řad, a spíše by se snažili něco podniknout, aby se to už neopakovalo (nejlépe by to samozřejmě fungovalo, kdyby se radarovým sledováním podařilo přesně zjistit místo odpálení kasámu a odvetnou raketou zasáhnout právě toto místo).

Máte samozřejmě pravdu, když poukazujete na problém porozumění. Důvodem je to, že na Blízkém východě se střetávají nejen různá náboženství a různé národy, ale také různé povahy a pojetí hodnot. K tomu pak přirozeně přistupují i „obvyklé“ konflikty zájmů, jako mezi národy na celém světě.

Před několika lety mi jeden právník vysvětlil, že biblická zásada „oko za oko“ se rozhodujícím způsobem promítá do celého západního právního systému. Nejde tu ani tolik o pomstu jako o přiměřenost a vztah mezi proviněním a jeho nápravou, mezi zločinem a trestem. To je ostatně jasné i všem židovským právnickým kapacitám a historicky neexistuje ani jediný doklad, že by v oblasti židovské jurisdikce někdy někomu bylo vypíchnuto oko jen proto, že dotyčný sám komusi oko vyrazil, ať úmyslně nebo nechtěně.

Když teď navrhujete zásadu „oko za oko, zub za zub“ jako základ izraelské politiky, měla by se ta úměrnost vztahovat i na motivaci obou protivníků? Jestliže Hamás volá po zničení židovského státu, má izraelská vláda vyhlásit za svůj program zničení palestinského národa?

Neúměrnost je tu i ve vojenských cílech: Hamás si bere na mušku výslovně civilní obyvatelstvo - čím víc Židů usmrtí, tím lépe. Má se tedy izraelská vojenská mašinérie také zaměřit na hubení palestinských civilistů? Když palestinský atentátník vyhodí do povětří autobus a zabije přitom dvacet lidí, má Izrael začít odpočítávat a za každého izraelského muže zabít jednoho Palestince, za každou židovskou matku jednu matku palestinskou, za každé židovské dítě jedno dítě palestinské?

Dále by se muselo vzít v úvahu, že oběti palestinského teroru často po celý život nesou fyzické i psychické následky toho, co zažili. Má se izraelský stát postarat, aby i toto bylo na palestinské straně přesně vyrovnáno? Jen si zkuste na konkrétních příkladech promyslet, co by Váš návrh v každém jednotlivém případě znamenal. Já jsem velmi vděčný a rád, že Izrael podle této zásady nejedná!

Izraeli také ale vůbec nejde o to, aby své palestinské sousedy trestal. Židovský stát sám sebe nepokládá za soudce, natož za mstitele. Jak izraelský národ a jeho stát už léta sleduji, pochopil jsem, že jim (navzdory všem pomluvám) nejde o vlastnictví půdy nebo moc, ani o naplnění biblických proroctví. Jde jim pouze a jedině o to, aby směli konečně, konečně žít v klidu. Většina by dokonce byla ochotná vystěhovat se kvůli tomu kamkoliv jinam, kdyby takovou možnost měla.

Jak může Izrael dospět ke klidnému životu - nikoli ovšem ke klidu hřbitovnímu?

V rámci vyjednávání v norském Oslu nabídl Izrael Palestincům vyhlídku na samostatný stát. Hamás se už v září 1993 zapřísáhl, že tento proces utopí v krvi - a také to udělal.

Izrael se v květnu 2000 stáhl z jižního Libanonu. Arabský svět si to vyložil jako izraelskou slabost a vítězství Hizballáhu. Palestinci si na základě toho řekli: zlibanonizujeme Západní břeh a Gazu a metodou Hizballáhu odtud Izraelce vyženeme. To byl hnací motiv intifády Al-Aksá, která začala v září 2000 - a izraelské jednostranné vyklizení pásma Gazy v září 2005 arabské představy jen potvrdilo.

V létě 2006 bylo už Izraeli jasné: jestli ho má v jednáních někdo brát vážně, jestli jeho ústupky nemají být stále znovu vykládány jako známky slabosti, musí být obnovena jeho odstrašující síla. Jenže druhá libanonská válka byla i přes všechnu strašlivou zkázu v Libanonu celým světem i v Izraeli samotném vnímána jako prohra. Hizballáh je dnes vyzbrojen ještě lépe než před třemi lety a v podstatě se dokonce těší ochraně od jednotek UNIFIL.

Cílem izraelské vlády je umožnit vlastním obyvatelům klidný život, skončit už jednou tu šedesátiletou válku židovského státu. Jak to udělat???

Jestli se teď Hamásu podaří opět sklidit „morální vítězství“, bude mu umožněno znovu se vyzbrojit a za pár let nebo možná už za pár měsíců rozehrát další kolo téhle hry, pak musí Izrael při příštím ozbrojeném konfliktu dát najevo ještě výrazněji, že úsilí o zničení židovského státu se nikomu nevyplatí.

S přátelským pozdravem

© Johannes Gerloff, Křesťanský mediální svaz KEP
přeložil Pavel Mareš

www.israelnetz.com