Bylo jich třináct (když jsem ráno 16. 9. usedl k PC). Třináct raket vyslaných z Pásma Gazy na Izrael. Zajímá to ale někoho? Zajímá to svět?

Kdyby země X udělala totéž zemi Y, byly by vzápětí na serverech palcové titulky: „Země X napadla raketami zemi Y.“ Udělají-li totéž terorističtí vládci Pásma Gazy vůči svému izraelskému sousedovi, je to vnímáno jako nedílná součást tamních poměrů. Abychom se záhy dozvěděli, že Izrael opět „zaútočil na Pásmo Gazy“ (aniž by bylo dostatečně akcentováno, že šlo o legitimní akt sebeobrany).

Zvrácený svět řeší odvetu oběti, nikoli agresi útočníka.

Už večer 15. 9. zaútočil Hamas (jako vládce je výlučně on zodpovědný za to, co se v Pásmu děje) dvěma raketami na pobřežní města – bližší Aškelon a vzdálenější Ašdod. V obou žije přibližně 370 tisíc obyvatel. Další mají domovy v okolí Co to znamená? Že stovky tisíc lidí musí po zaznění výstražného signálu a hlášení zamířit do bezpečnostních krytů. To přináší strach, stres, nejistotu, úzkostné stavy, zhoršenou psychiku. Takové je ovoce nenávisti těch, kdo odmítají mír. Kdo slouží zlu a propagují kult násilí a smrti.

Orientační obrázek týkající se dvou raketových útoků vedených z Pásma Gazy na města Aškelon a Ašdod. (Podklad: Google Maps)

Dokážeme si představit, že v takových podmínkách žijí Izraelci v dosahu gazských raket už léta? Právem říkají: Ve Washingtonu se podepisuje mír, ale my žijeme permanentně jako ve válce. Co s tím, vládo, premiére, uděláš?

Z třinácti raket jich osm zneškodnil obranný systém Iron Dome. Je to většina, ale není to sto procent. Z večerních dvou eliminoval systém jednu, druhá dosáhla Ašdodu a způsobila zranění i materiální škody.

Dodejme, že popsané raketové útoky přišly poté, co bylo v srpnu Egyptem dojednáno příměří mezi Hamasem a Izraelem. V té době byly vysílány na území židovského státu zápalné a výbušné balony, které zapříčinily řadu požárů.

Příměří s Hamasem má ovšem takovou cenu, jakou cenu má pro teroristy mír. Nulovou.

Web listu Jerusalem Post informuje 16. 9. 2020 v 05:25 SELČ o raketových útocích a místech ohrožení.

A to si mluvčí Hamasu Hazem Qassem neodpustil žvásty o tom, že „normalizační dohody Emirátů a Bahrajnu se sionistickou entitou nemají ani hodnotu inkoustu, kterým byly sepsány“ a že „naši lidé budou s těmito dohodami zacházet tak, jako by neexistovaly“.

Potřebuje snad svět další důkaz o tom, kdo je v oblasti zásadní překážkou mírového narovnání? (Nestačí říci „Hamas“ - je zapotřebí s ním podle toho také zacházet.)

Vyjádření mluvčího teroristů přinesl server Jpost.com, který také informoval o vyjádření vysokého úředníka Fatahu Monira Al Jaghouba. Tedy toho Fatahu, který vládne v Palestinskoarabské autonomii v Judeji a Samaří a je Západem vnímám jako partner pro mírový proces.

Al Jaghoub klade otázku Spojeným státům, Izraeli, Bahrajnu a Spojeným arabským emirátům: „Dokáže podepsání normalizačních dohod v Bílém domě zabránit tomu, aby rakety, které dnes večer (15. 9.) opustily Gazu, už do Izraele nelétaly?“ A dodává: „Mír začíná v Palestině a válka začíná v Palestině.“

Slova „o ničem“ od představitele politické síly, která se stále dokola a stále marně snaží o usmíření a vytvoření „národní jednoty“ s teroristy, což je pošetilé jednání předem odsouzené k neúspěchu.

Jistě, Abrahamovské dohody podepsané v Bílém domě agresivnímu počínání teroristů v Pásmu Gazy nezabrání.

Jak řekl šéf Výboru pro zahraniční záležitosti a obranu izraelského parlamentu Zvi Hauser – to, co Izrael požaduje je raketová demilitarizace Pásma Gazy.

Je to jediný způsob, jak problém raketové agrese vyřešit. Úkol je to ovšem mimořádně obtížný, protože „totální řešení“ ze strany Izraele by zákonitě znamenalo velké množství civilních obětí. Není těžké si představit, jak hystericky by svět v takovém případě reagoval. Dodejme – pokrytecký svět, který bude raději impotentně přihlížet pokračující raketové agresi, která děla mírumilovným obyvatelům Izraele ze života peklo.

Nemá cenu si nic zastírat. Zatímco mírový proces na úrovni Izrael - arabské státy se zase o něco posunul pozitivním směrem, na úrovni Izrael – palestinští Arabové zůstává ve slepé uličce. Kdo je na vině je zřejmé: pouze a jenom palestinští Arabové.

Z jejich reakcí na Abrahamovské dohody je to víc než patrné. Těžko přetěžko lze vyjednat mír s někým, kdo o něj nestojí.

Jaký mír přinesly Británii a Evropě bolestné ústupky učiněné Hitlerovi v Mnichově 1938? Vůbec žádný. Protože mír nebylo ani v nejmenším to, o co německý vůdce stál.

Je světu tato drsná zkušenost vůbec k něčemu?

Převzato z blogu autora s jeho svolením.