... a cirkus na Chrámové hoře pokračuje

Ti, kdo teprve poletí na dovolenou, si mohou vzpomenout na palestinské Araby. Až je na letišti policie opakovaně donutí projít rámem, protože stále „pískají“.

Všichni jsme si rovni, ale někteří jsou si rovnější. Všichni musíme všude možně procházet skrz bezpečnostní rámy, ale Arabové na Chrámové hoře nikoli. Hysterickým povykem a s masivní podporou svých soukmenovců v širém muslimském světě dosáhli svého. Rámy u vstupů na Chrámovou horu byly zrušeny.

Nejen to. Mluvčí izraelské policie Luba Samriová (mimochodem izraelská Arabka s „palestinskými“ kořeny) ve čtvrtek (27/7) ráno potvrdila, že kromě rámů (odstraněných dříve v tomto týdnu) byly přes noc demontovány i bezpečnostní kamery a kovové zábrany.

Nechci zde planě spekulovat o tom, jestli tato izraelská opatření jsou projevem slabosti nebo vkladem ke kompromisu, jehož smyslem je neeskalovat napětí a přispět k řešení uměle vyhrocené situace. To je téma na samostatný příspěvek.

Jde mi o něco jiného. Můžeme si my všichni, například jako členové skupiny čekající na nástup do letadla, hysterickým povykem vynutit odstranění detektorů v odletové bráně? S logickým poukazem na to, že přece nejsme žádní teroristé, ale turisté, jejichž cílem je dovolená u moře, nikoli organizace vlastní smrti v letadle, do něhož bychom propašovali bombu.

Co by následovalo? Odstranění této preventivní bezpečnostní techniky? Sotva. Spíše bychom neodletěli. To platí pro všechny lidi na světě všude tam, kde jsou rámy instalovány. S jedinou výjimkou: tou jsou Arabové na Chrámové hoře v Jeruzalémě. (Dokonce i v Mekce, u nejposvátnějších z posvátných svatyní islámů, jsou, jak se dočítáme, bezpečnostní rámy.)

Proč tedy vyvolávají takový cirkus v Jeruzalémě? Protože západní svět se ve věci Jeruzaléma nedokáže jednoznačně postavit za Izrael a nemá, pardon, „koule“ na to odkázat Araby do patřičných mezí.

Je to absurdní, pro lidi se zdravým rozumem neakceptovatelné – ale přesto se tak děje. Přesně podle Wericha - „to je blbý, to se bude líbit“. Arabové požadují „návrat ke stavu před 14. červencem“. Toho dne byla nejen v Hurghadě smrtelně (jak se ukázalo) pobodána islámským teroristou (kým jiným, nic jiného než teror to nebylo) česká turistka, ale na Chrámové hoře byli – opět islámskými teroristy – zavražděni dva izraelští policisté. Je zdokumentováno jak: jejich komplic pronesl zbraně do posvátného komplexu na Chrámové hoře a teroristé jimi na Chrámové hoře vraždili.

Každý stát na světě by po takového události zavedl přísná bezpečnostní opatření, která by každý normálně uvažující člověk v civilizovaném světě pochopil a podpořil. A jako šílenost by vnímal požadavek, aby tato opatření byla zrušena. Ostatně něco takového by snad žádný stát na světě s normálně uvažující vládou po zemi takto terorem postižené nepožadoval. Opět s jedinou výjimkou: odstranění preventivních bezpečnostních opatření požadují muslimské země po Izraeli. Patří k nim i Turecko, které má ve své vlastní zemi problémů s terorem až nad hlavu. Přesto hysterický a nesoudný Erdogan tlačí nechutně na Izrael a vyzývá muslimy, aby „bránili Al Aksu“.

Nelze se nezeptat, jaká by tento politik, který si občas nevidí do úst, nařídil udělat opatření, kdyby kurdští militanti zákeřně ze zálohy postříleli u istanbulské mešity sultána Ahmeda turecké policisty držící službu u tohoto svatostánku? A co by říkal tomu, kdyby celý svět povykoval, aby tato opatření odstranil a nepřiléval olej do ohně už tak napjatých turecko-kurdských vztahů?

Právě takováto komedie se hraje s Izraelem, který jde až na samou dřeň kompromisu. Jakou protihodnotu ale nabídnou Arabové, muslimští správci Chrámové hory z nadace Waqf, Palestinskoarabská autonomie, jordánská monarchie?

Když jsem dopsal předchozí větu, vyskakovací okno na mém monitoru přineslo zprávu, které jsme se všichni obávali:

Češka zraněná v Egyptě zemřela.

Taková je skutečná tvář muslimského teroru. Snad i ve světle této děsivé tragédie bude lépe pochopen izraelský boj s tímto terorem a pošetilost všech, kdo Izrael za jeho metody v protiteroristické kampani kritizují a nutí ke kompromisům, nad nimiž mnohdy zůstává rozum stát.

Poslední otázka, v níž se budu (záměrně) opakovat: Co dosud udělali Arabové pro to, aby na Chrámové hoře došlo k uklidnění situace? Tedy kromě svých maximalistických požadavků?