„Buďme kolektivně lucidní,“ vyzval Emanuel Macron svět v interview při dubajské klimatické konferenci. Nemyslel tím tentokrát jasnozřivost ekologickou, nýbrž izraelsko-palestinskou. Francie je prý obnoveným násilím v Gaze velmi znepokojená, přála by si opětné zastavení bojů vedoucí k dlouhotrvajícímu příměří a propuštění rukojmí. Jenže propouštění zbývajících rukojmí Hamás nenabízí, a neví se, kolik z nich je vůbec ještě naživu. Místo toho si zase na Izrael vystřelil pár raket, ještě než dohodnuté příměří skončilo.

Izrael by se měl snažit

K vytčenému cíli Macron navrhl „zdvojnásobit úsilí“. Ze všech, kdo by to zdvojnásobování měli provádět, jmenoval izraelskou vládu, s výzvou, aby „přesněji definovala své záměry a konečný cíl“.

Premiér Netanjahu ten cíl definoval hned na začátku oznámením, že „všichni bojovníci Hamásu jsou chodící mrtvoly.“ A není známo, že by Izrael tento cíl měnil, i když v to sympatizanti Hamásu doufali, když přijal dočasné příměří na výměnu rukojmích, z nichž víc než polovina i pak zůstala buď v zajetí, nebo po smrti. Netanjahu to pro jistotu několikrát zopakoval: „Tato válka skončí totálním zničením Hamásu.“

To Macronovi připadá nejen nepřesné, ale i neproveditelné. „Myslí si snad někdo, že je to možné?,“ otázal se řečnicky. A namítl, že „v takovém případě válka potrvá deset let.“ Jak by mu tedy měl Izrael svůj cíl „upřesnit“? Tak, že tedy dobře, když je Francie tak znepokojená, ukončí válku co nejdřív tím, že se vzdá a nechá se vyvraždit?

Izrael by se měl snažit do svého konce?

Macronovi asi uniklo, že tato válka trvá už let pětasedmdesát, Izrael si v ní nemůže dovolit prohrát ani jednou, protože by to bylo naposled. Takže každé její akutní vzplanutí proti přesile byl nucen vždycky ustát, k překvapení (nebo zklamání) všech. Někteří odborníci na mezinárodní politiku starostlivě namítají (nebo se těší), že jednoho dne to už ale možná neustojí. Macron je jedním z nich: „Izrael nemůže být v tomto regionu dlouhodobě v bezpečí, je-li získáno na úkor palestinských životů a tudíž s odporem veřejného mínění tohoto regionu.“

Tuto možnost porážky a tedy svého zániku Izrael samozřejmě má na paměti, a pravě proto ví, že musí Hamás zničit teď, než by mohl zmetastázovat do neporazitelných rozměrů. Nemůžete si o míru povídat s někým, jehož stěžejním krédem nad všechna ostatní je vás za každou cenu zlikvidovat a k tomuto cíli vychovává už své předškoláky – připomínají Izraelci znovu a znovu hluchým uším politiků jako Macron.

Ale můžeme Macrona snadno pochopit – a s ním všechny ostatní západní politiky vyzývající Izrael k „trvalému příměří“. Snaží se udržet si tu starou dobrou rovnováhu mezi tím, co je morální, a tím, co je praktické. Odsoudit sadismus Hamásu, ale zároveň neztratit volební přízeň jeho sympatizantů, jejichž překvapivé počty a explodující emoce jim nahánějí strach. Jenže jak kdysi řekl Churchill, kdo se vzdá cti, aby se vyhnul válce, ztratí čest a bude mít válku.

Macron ale není Churchill

A tak si Macron z izraelské strany vysloužil klidné vysvětlení, že izraelská armáda dělá vše možné, aby minimalizovala ztráty palestinských civilistů, i s konkrétními příklady, jak to provádí. Stručné, suché a zdvořilé. Zato ze strany palestinské si může znovu přehrát ze serveru MEMRI něco delšího a šťavnatějšího. Jako třeba Palestinci tolik obdivované a náruživě skandované vystoupení populárního palestinského učence Nidhala Abu Ibrahima Siama v libanonské televizi z 30. října 2020:

„Jediná odpověď Francii a Macronovi je vyhlásit džihád, v němž armády chalífátu dobudou Řím a Francii a odstraní Macrona a jeho zkorumpovanou civilizaci lží a hříchů, ateismu a kacířství, prostituce, promiskuity a homosexuality, a nahradí ji islámskou civilizací spravedlnosti. Těš se, Macrone, ty šmejde, nepříteli Alláhův.“

Ve Francii už k tomu civilizačnímu nahrazení má džihád nakročeno hezký kus cesty. A my se těšme, jak mu bude Macron brzy doporučovat trvalé příměří a žádat upřesnění cílů.

Napsáno pro Deník.to

________________________________________________________

Kurasovy knihy najdete třeba zde: http://www.pi-shop.cz/kuras/

Deník zamilovaného viruse
Uprostřed jedné z virových epidemií se mladý hippie virus zamiluje do mileneckého páru svých nakaženců a odmítá je zabít. Stává se tak pro virusový establishment stíhaným disidentem a bezděkým vůdcem vzpoury, jejímž posláním je zachránit Zemi před hrozící katastrofou působenou lidstvem.

Antonín a František jsou naživu
Rozmarná detektivní novela situovaná do 60. let. Poslední kusy (náhodně objevený balík) z dávno vyprodaného vydání. Kniha oceněna Cenou Jiřího Marka za nejlepší detektivku...

Malá paměť
Malá paměť je memoár, napsaný v trysku za první koronavirové karantény, komponovaný na přeskáčku, komicky vzpomínající na události a osobnosti, které Bejamina Kurase přivedly k psaní jako celoživotnímu řemeslu.

Sex nás všechny přežije
Články na lechtivá témata, původně psané pro Playboy.

Tao sexu
S obvyklým humorem, spikleneckým pomrkáváním na znalce a laskavou shovívavostí k neznalcům, zábavně, srozumitelně a svižně nastiňuje obnovování tradic staročínských taoistických sexuálních technik a taoistické životní filozofie. Proplétá je anekdotami ze staré Číny a z nedávné Hané, kde se určité formy taoistického sexu bezděky pěstovaly za dob hlubokého komunismu.

Soumrak bílého muže
Nové vydání úspěšné analýzy naší doby, rozkrývající informovaně a místy humorně příčiny, ideje a události vedoucí k sebedestrukci moderní západní civilizace, líčící vývoj od jejího vrcholu přes totalitní ničivé politické ideologie 20. století, psychologii sebemrskačství a ztráty pudu sebezáchovy ve 21. století.