V roce 1968 odešlo do Austrálie na osm tisíc českých lidí. Když říkám odešlo, pak tím míním jen to, že se odchodem mohlo jevit opuštění republiky jim a všem okolo nich. Ve skutečnosti všichni do jednoho požádali Austrálii o politický azyl, čímž se jejich odchod kvalifikoval na uprchlictví. Tito uprchlíci byli tedy do Austrálie přijati jako lidé, jimž doma hrozilo buď pronásledování nebo aspoň režimní perzekuce na základě jejich přesvědčení. Austrálie se těchto uprchlíků ujala, zaplatila jim převoz do země a tam se o ně postarala tak, že jim nabídla ubytování v emigrantských hostelech s vyučováním angličtiny na dobu neurčitou, než se zkrátka rozkoukají, usadí a postaví na vlastní nohy. Velká většina těchto uprchlíků se zabydlela v australské komunitě poměrně rychle a do několika let získala i australské občanství. Nebudu teď rozebírat, jak úspěšná tato vlna uprchlíků byla, ale obecně vzato se Češi v Austrálii celkem prosadili a věřil bych, že byli své nové vlasti i ekonomickým přínosem.

Mezitím husákovský normalizační režim vymyslel "úpravu poměru" ke staré vlasti, které se nemalé procento australských Čechů podřídilo a poměr si upravilo. Jak velké procento to bylo, se můžeme jen dohadovat, protože oficiální české prameny tuto a jiné informace odmítají zveřejnit. Těmi jinými informacemi míním poznání, kdo na koho v exilu donášel. Troufám si tvrdit, že nejen míra demokracie, ale i síla vlivu starých struktur na řízení českého státu se dá měřit právě otevřeností, s jakou stát informace tohoto charakteru zveřejňuje, popřípadě nezveřejňuje. A nebylo by české, kdyby na to stát nešel vyloženě švejkovsky. Něco zveřejňuje, ale musíte si pro to osobně dojet do Pardubic. A když tu cestu podniknete, tak zjistíte, že jména udavačů jsou na listinách začerněna. Stát prostě ty svině pořád kryje. Z toho se dá odvodit, že vliv bývalých komunistů nejen neuvadá, ale pořád pokračuje a oni dál kočírují.

Úpravou poměru ke staré vlasti získal český emigrant v Austrálii zvláštní postavení. Jako pronásledovaný politický uprchlík získal nejen azyl, ale posléze i australské občanství, přičemž mu české zůstalo, takže najednou mohl do země svého pronásledování jezdit na dovolenou. Také jezdil. Austrálie je benevoletní země, a tak ji ani nenapadlo zabývat se otázkou, jak je možné, že političtí uprchlíci najednou jezdí tam, kde jim má hrozit perzekuce. Nebo otázkou, že teda asi byla podvedena, že jí ti uprchlíci lhali. Ostatně tuhle benevolenci Austrálie praktikuje dodnes, Češi nejsou jediní, kteří ji podvedli. Ze žhavé současnosti jsou známy případy, kdy jedinci, povětšinou z Blízkého východu, po létech strávených v isolačních kempech, které zavedl expremiér Howard, a lhaní, že by je ve staré vlasti zabili, kdyby se vrátili, se okamžitě po nabytí občanství vydávají na cestu do své staré vlasti. Je dokonce znám případ Afghánce, který se z izolačního kempu, kde tvrdil, že je politický uprchlík, vydal na cestu domů ještě před nabytím povolení k trvalému pobytu, protože se mu stýskalo. Doma ho samozřejmě nikdo nepronásledoval a když navštívil všechny příbuzné a ti mu tu pitomost s návratem rozmluvili, znovu se objevil na jedné bárce, která do Austrálie připlula z Indonésie. Předpokládám, že bude opět tvrdit, že by ho doma zabili, kdyby se vrátil. Hádám, že asi jo, zabili by ho, ale spíš ti příbuzní, kdyby se vrátil podruhé a opět bez australaského pasu....

V osmdesátém devátém padl komunismus a hranice v Evropě se otevřely. Domů mohli jet na dovolenou i ti, kteří se v exilu neupravili. Nejen ti z roku šedesát osm, ale i ti pozdější, kteří do Austrálie emigrovali z husákovské klece v letech osmdesátých. Jednoho takového jsem poznal, i když jen povrchně. Přišel do Austrálie kolem roku osmdesát dva nebo tři. Byl to umělec, hodlal zde provozovat své umění a také je provozoval. Bohužel, nikoli při práci, ale při plné podpoře australskými daňovými poplatníky. Místo díků však na ně jen nadával, protože jeho umění nedokázali dost ocenit a prodej jeho uměleckých děl značně pokulhával za jeho představami. Takže když přišel sametový podvod, rychle se vypravil nazpět do země, kde doufal, že jeho umění lidé dokáží ocenit mnohem lépe. Jak ho tamní opravdu ocenili, nevím, ale fakt je, že se nevrátil. Teda nevrátil... opět se v Austrálii ukázal! Přijel v malém a starém minivanu s postelí a se svou partnerkou. Tu partnerku měl jen pro tenhle výlet, jak mi potajmu sdělil (ona o tom ještě nevěděla!). Adresu mu na mne dal prý můj kamarád. Zavolal jsem mu a zjistil, že mu ji opravdu dal.

Aby sis také užil, smál se, já už tady měl letos tři!

Jaké tři? chtěl jsem vědět. A tak mně všechno vysvětlil. Říká jim penzióni, jako fištróni, protože chtějí penzi. Australskou penzi! Austrálie zavedla nový zákon, podle kterého mají na důchod nárok jen ti její občané, kteří žili v zemi aspoň dva roky před dosažením důchodového věku. A tihle "občani", kteří dosahují 65 let, se do Austrálie slétají jako supi, aby dostali penzi od země, kde pracovali jen málo nebo vůbec ne. Nový zákon je překvapil nebo o něm věděli, to už je jedno, zkrátka přilétají a snaží se strávit dva roky jak nejlaciněji možno. Většinou ježděním od známého ke známému. Vzpoměl jsem si na svou babičku, která dala republice pět synů a když šla do důchodu, tak nedostala nic, protože celý život byla ženou v domácnosti. Československu nezáleželo na tom, kolik let v republice strávila, ale kolik měla odpracováno. A teď přede mnou stál soukmenovec, který v Austrálii žil z podpory pro nezaměstnané nějakých šest let a teď bude žít na té podpoře ještě dva roky a oni mu pak dají penzi! A v Česku samozřejmě už penzi má!

Australia, where is the parity in that!, chtělo se mi zvolat, ale neřekl jsem nic. Pohostil jsem ho a popřál mu šťastnou cestu. Podíval se na mne naprosto užasle, asi myslel, že u mne ty dva roky bude bydlet! Podivnej penzista...

Díval jsem se za ním, jak odjíždí, a přemítal, kdy asi dosáhnou důchodového věku všichni ti, kteří Austrálii opustili po udělení občanství. Jen v Libanonu jich je na dvacet tisíc. To víme z poslední války mezi Izraelem a libanonským Hizballáhem, kdy se tolik "libanonských Australanů" domáhalo, aby je Austrálie ze země vyvezla do bezpečí. Někteří dokonce tehdejšímu předsedovi vlády (Austrálie, pochopitelně, k libanonskému by si to nedovolili) vyhrožovali, aby ho popohnali k rychlejší akci. Až přijde tahle vlna pro "svou" penzi, tak už asi nezbyde nic na nás, kteří jsme tu čtyřicet a více let pracovali a platili daně.

Inu, podivní penzisté...