V zeměměřičské partě, která v Severním Teritoriu vyměřovala v roce 1970 budoucí silnici do národního parku Kakadu, bylo mnoho zajímavých postav. Třeba Američan Eric, který prošel výcvikem amerických mariners a po opuštění armády dělal žoldáka v různých převratech postkoloniálních států v Africe. Bohužel jsem mu tenkrát ještě zcela nerozuměl, a tak si nejsem jist, co jsem si vyložil správně a co ne. Vše se to odehrávalo buď v Jižní Africe, nebo v Kongu, kde tenkrát řádil diktátor Mobutu. Když popisoval zvěrstva, která se tam tenkrát děla, bylo u ohně zvláštní ticho. Střílet uměl jako nikdo druhý, ale pušku si musel půjčovat od obou Novozélanďanů Dougha a Robina. 

To byli správní kluci, kteří mě naučili zpívat šťavnatou písničku Roll me over in the clover and do it again. Česky: Převrať mne do jetele a udělej (mi?) to znovu. Když jsem to takto přeložil do češtiny bývalému kulisákovi z hudebního divadla v pražském Karlíně Jardovi Tůmovi, který také v Survey party pracoval jako chainman, okamžitě to po karlínsku uzpůsobil a zpíval: Převrať mne do jetele a udělej mi to do pr... A i když to na tu melodii nešlo zrovna přesně nasadit, Jarda to dokázal. Což jen dokumentuje, že v té době nebyl u českých kulisáků o talent nouze. Vsadím se, že kdyby letos kandidoval na českého presidenta a vyšlo najevo, že dělával kulisáka, lid český by mu odevzdal mnoho hlasů.

Jarda byl kromě zpívání i vynikající vypravěč. Mnohokrát u ohně vyprávěl, jak s ostatními kulisáky v zákulisí pili a opilí pak zpívali se sborem na jevišti. Jelikož však byli zalezlí právě v tom zákulisí, tak nastupovali o takt později než sbor a režisér si rval vlasy, že má v divadle ozvěnu...

Jako jediný v té partě jsem uměl hrát na kytaru, však proto mne k nim čeští kluci dostali, a hrál jsem většinou jen české písničky, ale naši anglicky mluvící spolupracovníci si chtěli u ohně zazpívat také. Našlo se pár písniček, které se daly zpívat dohromady. Oni anglicky a my česky. Třeba Škoda lásky... a pak jsme se hádali, kdo tu píseň složil...

Jednou z nejzajímavějších postav byl mladý Jirka, kterému bylo jen osmnáct. Když mu bylo šestnáct, studoval ještě doma, ale dost bídně a hrozilo mu propadnutí ve škole. Když pak propadáka dostal, bál se to doma přiznat a místo toho si vymyslel, že jedou s celou třídou na týden sázet lesní stromky do pohraničí. Vzal si vlak a jel až do poslední stanice, kam vlak jel u německé hranice. Jestli to bylo někde u Chebu nebo v Rozvadově, si již nepamatuji, ale od vlaku šel Jirka k silnici, která vedla k hranici, a tam čekal, až přijde noc. V bezměsíčné noci pak šel po silnici, až uviděl v dáli světla pohraniční stanice se závorou a s hlídkou. Sešel do pole a tmou se podél silnice sunul ke stanici pohraničníků, až kam to bylo možné. Jelikož tam byl legální přechod, byl hraniční plot v těch místech bez pozorovacích věží a dokonce i bez el. napětí, které jinak na západní hranici bylo všude.

Provoz na silnici nebyl žádný. U hraniční budovy se procházela hlídka se samopalem. Jirka si vlezl do škarpy, která se táhla podél silnice, a proplazil se pod plotem do prostoru nikoho. Když byl dost daleko, vylezl ze škarpy a šel dál. Německou strážní budovu obešel pro jistotu také, ale tam venku nehlídal nikdo, a tak se nepozorován dostal do Německa. Jelikož měl obavy, že by ho Němci vrátili, šel dál a stopem se dostal až do Belgie.

Teprve tam se přihlásil úřadům a poslal domů pohled s prostým vzkazem, že je v Belgii. Jelikož byl nezletilý, tak po delší době vyjednávání ho nakonec úřady zařadily do katolického gymnázia s ubytovnou, než se jeho případ vyřeší politicky. Tam mu škola přidělila speciálního učitele, který mu měl pomáhat nejen s řečí, ale i s učivem, než se jazyk naučí pořádně. Pod dohledem tohoto učitele se Jirka nemohl flákat, jako se flákával ve škole doma, a tak nevědomky doháněl i učivo, které zameškal doma. Doháněl, ale v jiném jazyce...

Mezitím doma průser. Rodina už věděla, že propadl, a z poštovního pohledu, že je v Belgii. Nevěděla ovšem, jak se tam dostal. Jedno bylo jisté, určitě tam není legálně! Nějak se mu na té brigádě podařilo dostat přes hranici. Co ovšem dělá v Belgii, se brzo dozvěděli z dalšího pohledu. Ovšem velice stručně. Prostě že je ve škole a studuje. Protože domů posílal jen pohledy a podepisoval je písmenem J, česká kontrola zahraniční korespondence pošty na tom neviděla nic závadného či podezřelého a pohledy pouštěla. Ostatně Jirka nebyl nikde hlášen jako nezvěstný ani jako uteklý a nikdy nenapsal zpětnou adresu. Na začátku školního roku rodina zašla do školy a oznámila, že Jirka chodí do zvláštní školy, kde dohání učení. Kupodivu nikoho nezajímalo, kde ta škola je, a rodině to prošlo. Musím zdůraznit, že i když Jirku rodiče kryli, dělali to také z obav, aby se nedostali do průšvihu oni sami jako rodina.

Jirka mezitím studoval, ale nijak vesele. Na ubytovně žádného zvláštního učitele neměl a tam si z něj studenti mohli utahovat a občas se i popral. Také mu vadilo neustálé pámbíčkování a povinné modlení, na které z Česka nebyl zvyklý. A tak když se rok sešel s rokem, rozhodl se, že se vrátí. Zmizel z ubytovny přes víkend, kdy věděl, že ho nebudou hned hledat, a stopem zase projel Německo. Na německé straně naší hranice počkal, až se setmí, a stejnou cestou, jakou se dostal do Německa, se vracel nazpět. Před českou hranicí vlezl do škarpy a proplížil se zpátky do vlasti. Pěšky došel až na nádraží, kde zjistil, že mu právě ujel poslední vlak do vnitrozemí a příští jede až ráno. Sedl si tedy odevzdaně do čekárny, opřel hlavu o zeď a znaveně usnul.

Probudili ho pohraničníci se psem a odvedli na vyšetřovnu. Tam ho vyslýchali celkem krátce, protože se jim okamžitě ke všemu přiznal. Nikoli však k tomu, že byl rok v zahraničí a studoval tam, nýbrž jen k tomu, co mu vlastně sami řekli:

Že ty jsi chtěl utéct!? Přiznej se! My to víme, protože nám to signalizovalo el. zařízení. Lezl jsi po poli až k drátům a pak ses obrátil a utekl sem!

Jirka okamžitě pochopil, že se nějak musel dotknout drátěného plotu nad škarpou, který měl signální zařízení a kam vojáci přivedli psa a ten je dovedl po stopě až k nádraží.

Kromě toho, že mu dali malou nakládačku, aby ho odradili od nějakého příště, se Jirkovi nic nestalo. Docela se těšil, že půjde do školy a tam ohromí svými znalostmi, ale než se tak mohlo stát přišel dvacátý první srpen. Do Česka vtrhly ruské tanky a Jirka utekl podruhé. Tentokrát s požehnáním celé rodiny až do daleké Austrálie. Proč právě sem? Protože se bál, aby ho v Belgii nepřinutili studijní pobyt v katolické škole zaplatit. Konec konců do něj ta katolická škola dost investovala. A také si myslel, jako většina z nás, že bude válka a být co nejdál z Evropy se jevilo jako ta správná volba. Správná volba to nakonec byla, ale ze zcela jiných důvodů, když k válce v Evropě nedošlo. Moc jsme si tenkrát fandili, že jsme důležití! A tak jsme udělali tu samou zkušenost jako Maďaři v šestapadesátém...

Jednou k našemu sobotnímu ohni přijel z Darwinu pan Synek. To byl též emigrant, ale mnohem zkušenější, protože utekl už dvacet let před námi. A utekl s manželkou, která byla sudetskou Němkou, ale česky uměla plynně. U ohně nám pan Synek vykládal, že manželka tropické klima nesnáší, a proto se rozhodli vše prodat a odjet dolů na jih. Prodávat měli co, protože přijeli v autě s karavanem, psem a kamarádem, který ale přijel svým autem. My jsme panu Synkovi řekli, že nic nepotřebujeme, a zatímco jeho manželka šla spát do karavanu i s jejich zlým vlčákem, pan Synek se svým přítelem přisedli k našemu ohni, popíjeli naše pivo a pan Synek vykládal. Jak žili v Americe a on prodával holící strojky indiánům v reservacích. Indiáni totiž nesnáší vousy a před příchodem bílého muže si je bolestivě vytrhávali. Proto šly strojky na odbyt. Pan Synek uspořádal uprostřed reservace podívanou, kdy holicí strojek zapojil kabelem do zapalovače svého chevroletu a každého indiána, který o to měl zájem, zadarmo oholil. Indiáni pak utvořili frontu a každý zaplatil a dostal zabalený strojek.

„My jsme hned po prodeji naskákali do auta a mazali pryč,“ vyprávěl pan Synek.

„A proč jste mazali pryč?“

„Protože tenkrát ještě neměli indiáni v reservacích elektrický proud a ten strojek jim byl na hovno... ale znáš indiány! Kdyby nás chytili... v některých reservacích nám svištěly tomahavky kolem uší a ujeli jsme jen tak tak...“

Mělo nám to být varováním, ale byli jsme tenkrát mladí a naivní jak ti indiáni. Dál jsme s panem Synkem popíjeli a když jsem se ráno v neděli probudil s obvyklým bolehlavem, byl pan Synek s manželkou i kamarádem pryč, ale jejich auto, karavan i zlý pes byli stále u nás. Karavan se psem koupil Vasil, auto kulisák Jarda a Jirka koupil filmovou kameru. Tenkrát to byla kamera na 8mm film a Jirka s ní natočil hodně. Naše lovy buvolů, prasat, krokodýly a hlavně nás, pracovníky Survey party a bush. Dodnes mě mrzí, že jsem nějaký ten film od něj nekoupil.

Pan Synek to měl dobře vymyšlené. Věděl, že peníze máme, i když v bance. Kluci platili šeky, což v té době bylo normální, a hned v pondělí ráno pan Synek v darwinské bance šeky proměnil v hotovost a zmizel ze Severního Teritoria. Já jsem brzo nato vyměnil Survey party za práci na Gove, kde jsem vydělával mnohem více, a dobře jsem udělal. Po mně odešel ze Survey party Američan Eric a s ním odešly i peníze, které kluci v bance měli. Eric jim potajmu každému vytrhl poslední šek v šekové knížce, to aby na to hned nepřišli. Opsal si sumu, kterou každý kluk v bance měl a nějak, časem a nenápadně, se naučil každého podpis. K tomu měl dost příležitostí, protože každou chvíli někdo z nás jel do Darwinu pro proviant, k zubaři nebo nakoupit pivo. A na to jsme dávali tomu nakupujícímu podepsaný šek. A v tom jsme se všichni, včetně Erica, střídali.

Ale to už jsem Survey party, naštěstí, opustil, takže mé konto se neztenčilo.

Jeden po druhém pak kluci opouštěli Survey party, jak se zabydlovali v Austrálii. S kulisákem Jardou jsem se sešel po létech v Sydney. Čapoun se vrátil do republiky a Jirka se prý odstěhoval na Nový Zéland. Nevím... Kam se poděly ty filmy z buše, které udělal, také nevím, ale doufám, že je má dodnes a přetočené na UBD. Jsou to určitě unikátní záběry.

Ale nejvíce vzpomínám na buš. Jak jsme lovili, ale i makali na lajně. Porazit takový strom „železňák“(iron tree) bylo vysilující pro tři dvojice najednou. Poráželi jsme je sekyrami, protože řetezové pily se v nich jen zasekávaly. Vždy dva, každý z jedné strany, sekali a všech šest se nás střídalo, až jsme železňák uklohnili...

Nebo když jsme vyrušili magpie husy na jezerech. Hejno se začalo vznášet a stále více hus se do něj z močálů přidávalo, až byla obloha husami tak zaplněna, že se udělala tma jako při zatmění slunce. A Jirka tyhle záběry všechny měl... ale zmizel mi s nimi v propadlišti času.

Rád na Survey party vzpomínám!