Ráno jsme vstali před pátou. Byla silná mlha a žena musela zapnout světla. Řídila jako obvykle ona, protože na Anzac day v našem klubu navrátivších se vojáků, myšleno z válek, se ke snídani podává rum s mlékem (pěkně půl na půl) a tím pádem jsem já jako řidič na celý den vyřazen z činnosti.

Zajeli jsme ke klubu a zaparkovali na parkovišti vedlejšího obchodního domu. Už tu bylo hodně aut a nová stále přijížděla. Vedle u prodejce aut byli přivázáni osedlaní koně několika místních z farem. Takových uvazovišť byla regionální Austrálie plná, když jsem do ní přiemigroval v roce 1968. Dnes to je spíše rarita. Když jsme vystoupili, připojil se k nám chlap v montérkách a zeptal se, jestli jdeme na ranní bohoslužbu. Přikývli jsme. Chlap byl z Graftonu a Macksvillem jenom projížděl s nákladním semitrajlerem. Do rodného města to měl ještě nějakých 140 kilometrů a věděl, že by o ranní bohuslužbu za všechny padlé přišel a tu si, jako většina Australanů, nechtěl nechat ujít. Australani si těch, co za Austrálii bojovali a padli, váží. Však se v té jejich modlitbě za padlé říká Lest we forget..., Nikdy nezapomeneme a při západu slunce a při jeho východu si na ně vzpomeneme...

Zaparkovavší, včetně nás s naším graftonským hostem, prošli průchodem na Wallace St., kde jsme naproti obchoďáku ještě vloni vlastnili malou arkádu se čtyřmi obchody. Ta byla zavřená a neprůchodná. Obešli jsme ji a dál pokračovali s davem chodců uličkou kolem Joeova obchodu s novinami dál k řece. Tam už se tísnil dav na nábřeží řeky Nambbucké kolem pomníku z leštěného mramoru. Na tom pomníku jsou jména všech kluků z našeho kraje, kteří kdy za Austrálii bojovali kdekoli ve světě a nevrátili se.

Jestli tam je i jméno ženské, nevím, tak dalece jsem pomník nestudoval, ale ženy se nevracely ze světových bojišť nikoli proto, že by někde padly, ale že se tam vdaly.

Byla zima. Moje žena si sedla na židli, kterých bylo kolem pomníku asi padesát. Vše pro staré a nemohoucí. Ta moje má srdeční kardiomyopatii a chůze ji vyčerpává. Stoupl jsem si za židli a snažil se netřást zimou. Měl jsem na sobě ovšem jen kraťasy a tričko s puloverem bez rukávů. Přesně v půl šesté se ozvaly údery vesel o vodu a kolem nábřeží projela pramice místních vodáků. Veslovali jako o závod a symbolicky představovali vojáky, kteří se v roce 1915 vylodili v turecké Galipolli, kde jich tisíce padlo nebo bylo zraněno.

Bohoslužba byla zahájena proslovy majorem od armády a námořnictva. Seržant od policie položil k pomníku věnec a několik civilistů z rodin padlých učinilo totéž. Místní kněz se pak pomodlil za padlé a vedl hlasitý otčenáš nás všech přítomných.

Já jsem v ruce mačkal medaili, kterou k Anzac oslavám vždy nosím. Je to medaile vydaná německým okupantům natruc v březnu 1939. Na jedné straně je přikovaný chlap mezi dva sloupy s nacistickou svastikou a pod tím je anglický nápis Czechoslovakia shall be free again. Na druhé straně je znak, který má ve čtyřech koutech dvě orlice (moravskou a slezskou), slovenský kříž a podkarpatského medvěda. Uprostřed je český dvouocasý lev.

Czechoslovakia shall be free again... Bohužel, Czechoslovakia už neexistuje, ale já se stejně modlím za všechny, kteří pro tu mou vlast nasadili život a přišli o něj. Snažím se tak trochu přiživit na té australské slavnosti, aby jako i ti naši kluci, co se nikdy nevrátili ze světových bojišť, měli někoho, kdo na ně aspoň jednou v roce vzpomene a jejich oběti se s úctou pokloní...

Nezestárnou, jak my zestárneme ... věk je neunaví a roky neodsoudí... neslo se slavnostně probouzejícím se jitrem. Osamělý trubač zatroubil Last post na znamení, že se padlí odebrali k poslednímu odpočinku, a Master of ceremonies pozval přítomné do klubu na snídani. Tu klub vrátivších se vojáků (RSL = Returned soldiers league) dává zadarmo všem, kteří ke slavnosti přijdou. Před snídaní se podává bundaberský rum s mlékem. Jako každoročně jsem si sedl k Mouovi. On se jmenuje Wayne, ale nikdo mu jinak než Mo (čti Mou) neřekne. Mo sloužil ve Vietnamu a má za to i pár medailí. Ty má většina vrátivších se vojáků. I můj syn, který bojoval za Austrálii v Iráku, Afghánistánu a ve Východním Timoru. Vypili jsme několik rumů a vnitřní teplo se začalo rozlévat mým ztuhlým tělem. Mám ten pocit rád. Pak jsem ještě uviděl Micka, který ale žádné medaile na prsou neměl. Zeptal jsem se ho na to a Mick mi řekl, že v žádném konfliktu nikdy nebojoval, a proto se nemůže pyšnit nejen medailí, ale ani titulem vrátivšího se. To mne dojalo protože jsem si uvědomil, že ani já se nemůžu pyšnit titulem vrátivšího se, když jsem ještě pořád v Austrálii....