ANNAPOLIS: Co bude dál po Vrcholu strachu?
Překvapivé bylo společné palestinsko-izraelské prohlášení, které George Bush přečetl v úvodu konference. Rozhodující není jeho obsah – není to nic než staré známé slovní slupky, rozdrcené až příliš často krvavě násilnickou realitou – nýbrž skutečnost, že Izraelci a Palestinci našli společnou řeč a především jsou ochotni dále vyjednávat. Rozhovory mají začít 12. prosince 2007 a vyústit před koncem r. 2008 dohodou o konečném uspořádání – jako by se nikdo nepoučil ze všech těch předchozích časových plánů uplynulých dvou desetiletí a jejich následků. Izraelská ministryně zahraničí k tomu také řekla: „Budeme se snažit tohoto cíle dosáhnout. Když ho nedosáhneme, budeme prostě jednat dál.“
Dokonce i největší zastánci úspěšného Annapolisu nabádají ke střízlivosti. President Bush sice sporným stranám na Blízkém východě přislíbil plnou podporu své země, současně však zdůraznil, že k míru se musejí dopracovat koneckonců samy, „trpělivostí a pružností“. Ehud Olmert po návratu řekl: „Annapolis není žádným bodem historického obratu, je ale bodem, který by mohl být prospěšný.“
Co tedy zůstává z mega-setkání v Annapolisu? Opravdu nepřineslo nic než „vyhozené peníze“, jak cynicky poznamenal jeden pozorovatel? - Annapolis má být novým začátkem. Novým začátkem vyjednávání, která povedou k nezávislému palestinskému státu. Potud je vše otevřeno. Co je však nového na epoše otevřené Annapolisem, kterou se palestinský president Mahmud Abbás snažil vydávat za historický mezník?
Izraelský vyslanec v OSN Dan Gillerman prohlásil setkání v Annapolisu hned po zahajovacích proslovech za „vrchol naděje“ (jak snad coby diplomat ve státních službách ani jinak nemohl) i za „vrchol strachu“. A skutečně je iracionální pocit bezvýchodnosti, který obvykle pojmenováváme jako strach, možná tím hlavním impulsem, který do Marylandu přihnal tak široké spektrum mocných. V nejlepším případě to mohly být obavy o přetrvávající odkaz nebo o politické přežití. V nejhorším případě zjištění, že extrémistickým silám se dosud nikdy nepodařilo získat tolik půdy jako v poslední době. Mezi arabskými účastníky je to nepochybně starost z rostoucího vlivu Íránu, která umožnila tuto bezpříkladnou koalici.
Skutečné hnací síly blízkovýchodního konfliktu – Hamás, Hizballáh a Írán – zastoupeny nebyly. „Izrael nikdy neuznáme,“ skandovali jejich přívrženci na masové demonstraci v Gaze. Není tedy od věci mluvit o „koalici umírněných“, která se snažila v Annapolisu najít společného jmenovatele pro společnou budoucnost.
Nejsou to však sebeklamné sny, které tak často vedly ke zklamáním a otevíraly nové propasti? Sem patří i představy jako ta, kterou vyslovil president Bush: „Věříme, že demokracie přinese mír!“ Zapomněl snad na výsledek prvních skutečně svobodných – a nikým nenapadených! – voleb na Blízkém východě v lednu 2006? Jak by asi vypadaly volební výsledky, kdyby se nejen Palestincům, ale všem arabským národům jejich milí diktátoři sebrali a nahradili se skutečnou demokracií?
President Mahmud Abbás je dnes vládcem poloviny palestinských území jen z milosti Izraele. Nad hlavou se mu jako temný mrak vznáší nařčení z „kolaborace se Západem“, stejně jako celé jeho garnituře. Kdyby celý Západní břeh neměla pod kontrolou izraelská armáda, byl by se patrně i tam zmocnil vlády Hamás.
Také Ehud Olmert bude po návratu muset čelit realitě. Už na okraji konference došlo zřejmě ke srážce mezi ním a ortodoxními americkými židy. Ti si stěžovali, že izraelský předseda vlády se ve své řeči - narozdíl od šéfa OOP Abbáse - vůbec nezmínil o Jeruzalému, a pohrozili: „Jestli zapomenete na Jeruzalém, můžete zapomenout i na naši podporu.“ Na což prý Olmert odsekl, že názor těchto amerických židů ho vůbec nezajímá.
Vedle sociálních problémů, jako je už přes měsíc se táhnoucí stávka učitelů a nařčení z korupce, očekává ho rozviklaná koalice, kterou drží pohromadě především nedostatek skutečně přitažlivé alternativy. Každopádně Olmertův pravicově orientovaný koaliční partner Avigdor Lieberman s úsměvem smetl ze stolu otázku na případné vystoupení z vlády. Olmert ho prý ujistil, že k vážným dohodám s Palestinci nedojde dříve, než Abú Mazen ovládne rovněž Gazu. A tady se může Lieberman tvářit docela spokojeně: „To už se stane Abú Mazen spíš americkým presidentem, než by ovládl Gazu.“
Jeden podstatný rozdíl mezi Annapolisem a předchozími podobnými konferencemi tu však přesto je. Už několik let je Izrael schopen vojensky si vynutit téměř úplný klid od palestinského teroru – díky „segregační zdi“, vynikající práci tajných služeb a dříve zmíněné trvalé přítomnosti armády na území Západního břehu. Kde mohli militantní Palestinci jakoukoli politickou dohodu proměnit terorem proti Izraeli v pouhý cár papíru, mají dnes tito lidé prakticky svázané ruce. Když Abbás ve své řeči sliboval „ranní červánky pro obyvatele Gazy“ a budoucnost bez Hamásu – že by už počítal s izraelským vstupem na toto území? Každopádně se ministr obrany Ehud Barak setkal s Američany k poradě o Gaze. Tak úplně bezvýznamné, jak se zdá navozovat mlčení mezinárodních médií, to zase přece jen není, že v průběhu annapoliského víkendu dopadly na jihoizraelské území tucty raket a granátů, stejně jako těch 20 militantních Palestinců zabitých izraelskou armádou.
Hlavním úspěchem společného fotografování v Annapolisu byla však z izraelského hlediska účast arabských států, jako je Saúdská Arábie a Libanon, které s Izraelem nemají žádné diplomatické styky. Představitelé Bahrajnu, Kataru, Maroka a Pákistánu si dokonce s ministerským předsedou Olmertem potřásli rukama. Zeď izolace a bojkotu, kterou se tyto arabské země snažily kolem Izraele udržet, se tím začíná viditelně drolit.
Nakonec přijel do Annapolisu i náměstek syrského ministra zahraničí Fajsal Mekdad, jenž se tím vzepřel masivnímu tlaku z Teheránu. Nezávisle na tom, s jakými požadavky Sýrie přijde – že je tato země zásadně ochotná jednat o míru se státem, který by íranský president nejraději smetl z mapy, stojí za zaznamenání a dá se označit za trhlinu v ose Teherán - Damašek - Jižní Libanon.
30.11.07
© Johannes Gerloff, Christlicher Medienverbund KEP
www.israelnetz.de
