„Mírové převzetí“ je eufemismus s dlouhou tradicí

Když nastane nějaký nečekaný průšvih, zpětně se hledá někdo, kdo ho včas předpověděl, ale odpovědní lidé na něj nedali. Takto získal proslulost ekonom Nouriel Roubini, jenž předpověděl globální krizi, či Nassim Taleb, autor bestselleru Černá labuť. I pád Kábulu visel ve vzduchu, ale že to půjde tak rychle, nepředvídal nikdo. Leč uvidíme. Časem se jistě vynoří někdo, kdo prohlásí, že to věděl, říkal či psal již s předstihem.

Těžko předvídat, co konkrétně bude následovat. Zatím to vypadá asi tak, že Tálibán si užívá „mírové převzetí moci“, které dohodl s prozápadní vládou. Proto si Tálibán může dopřávat pocit velkorysosti vítěze. Ví se ale, že „mírové převzetí moci“ je eufemismus s dlouhou a neblahou tradicí. Vojenské junty, třeba „černí plukovníci“ v Řecku roku 1967 či generál Pinochet v Chile roku 1973, uspěly silou zbraní. Ale těžko najít totalitní, fanatický či teokratický režim, který by se k moci dostal jinak než „mírově“.

Do této skupiny patřili už němečtí nacisté, kteří získali moc mírovou cestou 30. ledna 1933, kdy prezident jmenoval Adolfa Hitlera kancléřem (až pak prosadili zmocňovací zákony a další kroky k totalitě). Však také bazírovali na výrazu Machtergreifung (uchopení moci), což je něco jiného než převrat či puč. Právě u nás se pořád mluví o komunistickém puči v únoru 1948, ale v praxi to přece bylo též „mírové převzetí moci“. Když v dubnu 1975 vstoupili do Phnompenhu Rudí Khmerové, na bojištích v kambodžské džungli byl už klid. I toto bylo „mírové převzetí moci“ bez výstřelů, byť přineslo genocidu. Též Írán zažil „mírové převzetí moci“ v lednu 1979 při islámské revoluci. Armáda se držela stranou. A sem patří i dohoda o „mírovém převzetí moci“ mezi vládou v Kábulu a Tálibánem.

Je to nehezký obraz, a ještě ošklivější budou obrazy toho, co se bude za vlády Tálibánu dít. Jak už bylo řečeno, dosud si Tálibán užívá pocitu velkorysosti vítěze. Ale dříve či později vyhlásí nová pravidla života v zemi i termíny (že by od 1. září, jak problesklo na webu?) a způsoby, kterými bude „nový normál“ – jak zní dnes populární výraz – vymáhán. Ostatně zaměstnané ženy i v Kábulu už nějaký čas slýchaly výstrahy, že porušují pravidla a brzy s tím bude konec. Což jen potvrzuje poznatek, že Tálibán měl svou síť už v Kábulu za časů prozápadní vlády.

Kde hledat vinu a viníky? S tím se roztrhne pytel. Týdeník Der Spiegel vyrukoval s titulkem: Západ přenechává zemi Tálibánu. Jenže po dvaceti letech války to není tak černobílé. Západ zabředl do dilematu. Buď bude Afghánistán vojensky kontrolovat, ale tím posilovat svůj cejch okupanta, kolonialisty, ba imperialisty. Nebo se stáhne, a tím získá cejch toho, kdo uvolnil cestu Tálibánu.

Něco velmi podobného zažil Izrael. Dokud vojensky kontroloval Gazu, posiloval svůj cejch okupanta, kolonialisty, imperialisty. Když se v srpnu 2005 stáhl, uvolnil cestu k tomu, aby islamistický a teroristický Hamás „mírově převzal vládu“ (ve volbách o rok později). Diví se někdo, že se po těchto zkušenostech Izrael zdráhá stáhnout ze Západního břehu? Dovedete si představit, jak by tam vypadalo a v co by vyústilo „mírové předání moci“?

LN, 16.8.2021