Před dvaceti lety Američané a jejich spojenci vytáhli do globální „války proti terorismu“. Je těžké měřit úspěch takového podniku. Už jen proto, že záleží na tom, jestli boj proti terorismu chápeme jako něco, co lze dotáhnout do vítězného konce. Anebo něco, co se prostě musí provozovat stále, asi jako holení vousů.

První fáze byla rychlá a snadná. Spojené státy před dvaceti lety rychle porazily Tálibán, který poskytl úkryt a zázemí pro vůdce al-Káidy Usámu bin Ládina. Obě hnutí vytlačily na okraj, ale nevykořenily je úplně, stejně jako nevykořenily myšlenky, o které se tato dvě jinak nepodobná hnutí opírají, a nevyřešily problémy, které stojí u kořene islámského radikalismu.

Al-Káida se sice rozprchla, ale také rozprostřela po několika kontinentech v podobě nezávislých místních odnoží, a dokonce slavila a slaví lokální úspěchy. Nebezpečnější než smrt Usámy bin Ládina pro ni paradoxně byl spíš vzestup Islámského státu a jejího vůdce Abú Bakra Bagdádího, který přišel s mnohem ambicióznější představou o budování jakéhosi „džihádistického státu“.

Al-Káida ale přežila i Islámský stát, i díky schopnosti se proměňovat. Ovšem obě, ISIS i al-Káida, nyní jsou rozhodně nebezpečnější pro obyvatele Asie, Afriky a Blízkého východu spíš než Evropy, natož Severní Ameriky.

Jinou otázkou je, co se bude v období 20. výročí 11. září dít v samotném Afghánistánu. Je příznačné, že západní spojenci ještě nedokončili své stažení ze země, a už místní odnož Islámského státu o sobě dala vědět krvavými atentáty na kábulském letišti.

Byl to nejen útok na Američany a jejich spojence, ale i přímá výzva Tálibánu ze strany jiné džihádistické organizace. Je to střet dvou koncepcí džihádu. Tálibán je vysloveně lokální hnutí s lokálními zájmy, zatímco Islámský stát Chorasán, jak si místní pobočka ISIS říká, o sobě tvrdí, že jeho cílem je globální džihád. A mezitím alespoň vytvoření chalífátu, pod který by spadal i Írán, Pákistán a Střední Asie. Údajně dokáže přitáhnout i radikálnější členy Tálibánu. K dispozici má tisíce lidí, kteří nyní budou komplikovat život novému tálibánskému režimu.

Méně jasné zůstává postavení al-Káidy v Afghánistánu. Třeba Tahrír aš-Šam v severosyrském Idlíbu, vlastně transformovaná syrská al-Káida, bouřlivě slavila máváním tálibánských vlajek. Ale v Afghánistánu jsou vztahy mezi Tálibánem a al-Káidou složitější.

Afghánská al-Káida sice také tálibáncům gratulovala, a podle specialistů k sobě mají obě organizace i ideologicky blíže, jenže mezi tálibánci prý také přetrvává pocit, že kvůli nějaké cizácké al-Káidě a jejím vlastním cílům, jako byl atentát v Americe před dvaceti lety, zbytečně přišli o vládu nad svou vlastí.

Kromě toho Tálibán zřejmě bude usilovat o monopol moci a nebude chtít, aby někdo ohrožoval jeho snahu získat mezinárodní legitimitu, protože ji potřebuje, aby mohl financovat své přežití u moci doma v Afghánistánu.

Je tu ještě jedna rovina. Skutečnost, že se nějaká džihádistická organizace ujala vlády v celém státě, může znamenat značné pozdvižení ducha jiných radikálně islamistických organizací. Nástup Tálibánu oslavovali sunnitští radikálové od Gazy až po Bangladéš. Nový tálibánský Afghánistán také bude určitým vzorem pro další následovníky v řadě dalších ohledů.

Současně může nástup či návrat Tálibánu vyvolat křečovitou reakci u dalších států, které se budou cítit ohroženy, třeba u šíitského Íránu a jeho spojenců v oblasti. A roli nepochybně bude hrát stažení se Ameriky z této části Asie a celkově menší americké sebevědomí.

Z hlediska Západu je klíčové, co se z Afghánistánu stane během následujících let. Otázkou zůstane, jestli je nebezpečnější Afghánistán jako hostitel globálních džihádistů. Anebo Afghánistán jako úspěšná džihádistická utopie v měřítcích celého státu, která by se stala vzorem pro džihádisty v celém světě.

Autor je komentátor Českého rozhlasu