Oběsím se doma na háku od lustru. Bydlím-li sám, nezapomenu zavřít plyn a otevřít okno - kdo to má pak po měsíci čuchat. Volím dostatečně dimenzovaný hák a lano, není nic horšího, než když se sebevražda promění na distorsi kotníku. Pusu si přelepím leukoplastí, abych nepozvracel toho, kdo mě bude odřezávat.

Pokud nemám hák, nebo se utrhnu, dojdu se oběsit na půdu na trám. Židli s sebou a nezamykám se, aby policie nemusela vyrážet dveře (zýména to platí u starých plechových protipožárních).

Pokud bydlím v paneláku, kde není půda, tak skočím z okna. Padám zásadně mimo hlavní chodecké trasy a na asfalt, abych se havranům líp seškraboval. K zemi se přibližuji po hlavě, aby to bylo tutové a abych neplýtval financemi na zdravotnictví.

V přírodě se věším na místě z dálky viditelném. Není nic horšího, než jeden oběšený a pod ním tři důchodkyně, který ranila mrtvice, když se jim v úrovni očí znenadání zhouply nohy - to je pak strašné papírování.

Skok z mostu:

Volím dostatečně vysoký most - např. Nuselák - a skáču v noci a rychle. Nedělám to napínavé hodinovou přípravou a konzultací s psychologem a policií, protože vím, že i oni nemají čas na zbytečné kafrání. Při pádu hlasitě řvu, aby chodci v dopadišti mohli včas uskočit. Pokud mám čas, rozprostřu na místo dopadu igelitovou plachtu, případně si před skokem obléknu igelitový pytel (ani havrani nemají času nazbyt).

Zastřelení:

Volím potřebnou ráži a druh střeliva - nepředimenzovávám, ale taky nýsem škrob - a vybírám si spolehlivou zbraň, kterou si vyzkouším. Ostatně je to naposledy v životě a dělám to pro sebe, tak můžu být trochu haur a nebudu přece sám na sobě šetřit. Volím trasu z ucha do ucha, nebo ústy směrem dozadu. Zásadně se nestřílím zpod brady nahoru, mozek rozcáknutý na stropě se špatně loupe, prostřelený prkenný strop a zastřelená bába o patro výš taky naštve.

Přejetí vlakem:

Hlavu mezi koleje, tělo ven, aby mě nemuseli pracně odmotávat z nápravy lokomotivy. Volím trati s pomalu jedoucími vlaky a zásadně se vyhýbám tratím rychlíkovým (policie má důležitější úkoly, než sběr a kompletaci osob na trase Praha – Havlíčkův Brod).

Obecné zásady:

Vždy mám u sebe doklad totožnosti, u destruktivních metod navíc štítek z odolného materiálu s rodným číslem. Vážím si práce kriminálky, a tudíž jí usnadním identifikaci.

Nechám vlastnoručně psaný dopis na rozloučenou, čímž vyvrátím podezření z násilné smrti. Pokud dopis nemám komu dát, odesílám jej doporučeně policejní složce místně příslušné dle místa sebevraždy. V případě přejetí vlakem místně příslušnému útvaru železniční policie (pokud nevím, kam až dojedu, tak útvaru, v jehož působnosti je konečná stanice vlaku, kterým se nechám rozjet). Vždy řádně popíšu místo sebevraždy, ve složitějších případech, nebo při nepřehledném terénu přiložím náčrtek.

Volím takové místo, kde mě najdou dřív, než začnu smrdět, nebo adekvátní opatření - např. v zimě, když mrzne.

Volím takové místo, kam může zajet osobní automobil a funebrácká Avia. Nejsem paša, aby se se mnou někdo tahal ještě po smrti.

Nevolím různé avantgardní metody - rozpuštění v kyselině, převálcovaní apod. - jelikož jsem si vědom, že tyto nestandardní metody se hůře objasňují a nekomplikuji tak jiným jejich práci.