Jak již bylo zmíněno, sáčky původně věřily v osvobození praotcem všech čajových sáčků – Prvním sáčkem - a doufali v odvedení do jakéhosi sáčkového Edenu. Sáčky vyznávající tuto pravdu jsou členy církve ortodoxní. Nedlouho po ortodoxní církvi se objevila církev druhá, která vyznávala jako základní pravdu zánik země způsobený pádem obří krávy. Tito věřící náleží do církve apokalyptické.

Po dlouhou dobu byly tyto frakce jediné a v míru si vedly své žabomyší spory. Jak se ale postupně zapomínalo, kým a proč byly církve založeny, víra se měnila z pouhého folklóru na základní pilíř společenství čajových sáčků. Tím, jak postupně zanikal nadhled nad celou situací, se prudce vyostřovaly spory. Konflikt nakonec vedl k jedné z nejtragičtějších událostí v historii čajových sáčků – první nábožensky motivované občanské válce, která je pojmenována Velká cupanice.

Předmět sporu byl prostý, ale o to závažnější. Hlavní otázka byla tato: Měl, či neměl První sáček šňůrku?

Ne, že by se jednalo o nějaký vskutku teologický problém. Šlo spíše o prestiž – méně početná, ale honosnější třída sáčků se šňůrkou se sjednotila v ortodoxní církvi a snažila se dokázat, že oni jsou ti vyvolení, pro které si přijde První sáček, pozná v nich své děti a odvede je do jejich ráje. Sáčkový plebs – levnější sáčky bez šňůrky - si řekly: Kdo potřebuje ráj, stačí když umřeme všichni stejně, a sjednotili se v apokalyptické církvi. Dosavadní věřící obou církví, kteří neodpovídali církevnímu standardu, byli buď zkráceni o šňůrku, anebo jim byla přicvaknuta.

Následovalo krátkodobé kydání špíny na sebe navzájem a zanedlouho přišly první otevřené boje. Sáčky se na sebe nemilosrdně vrhaly při každé příležitosti, snažíce se zavraždit toho druhého svržením do dřezu, nebo alespoň na zem. Kde nebylo možno svrhnout nepřítele, tam se sáčky pustily do neúnosně zdlouhavých pokusů roztrhat jeden druhého použitím ostrých rohů či v lepším případě kovové sponky. Lidé často spatřovali morbidní obrázky, když otevřeli krabičku, v níž byly sáčky opačné víry, a viděli potrhané papíry a rozsypané obsahy zubožených mrtvol.

Lidé se pokoušeli zabránit dalšímu čajeprosýpání mnoha způsoby – důsledně oddělovali nejen krabičky, ale i továrny. Víra ve správnou věc byla u sáčků ale natolik silná, že byly schopny překonat jakoukoliv překážku a obětovat se ve snaze zahubit kacíře.

Tato událost mohla vést k definitivnímu zániku celého druhu čajových sáčků, které by byly schopny se vyvraždit navzájem. Skutečně byly.

Jednoho dne si ale jeden velmi inteligentní sáček s velký sociálním cítěním řekl dost. Takhle ne. Takhle zkrátka ne. Takhle by to nešlo. Musíme žít v míru a lásce. Ihned, co si to řekl, na tom začal pracovat. Vzal několik svých přívrženců z obou církví a založil církev bratrskou. Jeho stoupenci pak hlásali u sáčků obou církví jeho učení ve snaze umírnit věčné bojů a vést ostatní cestou k lásce. A tak ukončil tento sáček svým nápadem veškeré rozbroje mezi církví ortodoxní a apokalyptickou, neboť jejich přívrženci pozastavili vzájemné rozepře a jali se systematicky vyvražďovat kacíře – členy církve bratrské.

Nakonec se tedy vše v dobré obrátilo – bezvěrci a zrádci, kteří se opovážili hlásat bratrskou lásku a usmíření byli popraveni proudem tekoucí vody, církev apokalyptická se usmířila s církví ortodoxní a naoko spolu začaly vycházet.

Obě církve si nakonec zvolily nejvyššího zástupce Prvního sáčku na zemi, nazývaného Nejvyšší sáček, a poslušně se vrátily do svých krabiček. Žily spokojeně – všechny náboženské neshody se omezily na lokální konflikty, ale osobně se nemusely o nic starat – v co mají věřit jim přesně nadiktoval Nejvyšší sáček, a tak měli klid.

Nakonec stejně ale došlo k náboženským neshodám, které byly dány rozdílnými životními zkušenostmi. Z důvodů rozdílů v náhledu na svět se od církve apokalyptické odtrhla církev anglikánská, která viděla apokalypsu nikoliv v pádu obří krávy, ale v zatopení světa mlékem.

Samozřejmě toto odtržení bylo vzato jako vzpoura. Naštěstí pro novou církev byly sáčky vyčerpané po předchozích bojích a už se příliš neangažovaly v bojích proti anglikánské církvi. Nejvyšší sáček byl ale jednoznačně pro bojové řešení. Začal plánovat masivní ofenzivu sáčků do Anglie, k jejímuž uskutečnění nikdy nedošlo, protože Nejvyšší sáček byl těsně před představením plánu veřejnosti zalit a vypit jedním nočním hlídačem na parkovišti.

Sáčky se poté rozhodly nejdřív omilostnit anglikánskou církev, s argumentací, že ti Angličané byli vždycky divní, a také zrušit úřadu Nejvyššího sáčku. A od té doby je, alespoň prozatím, náboženský klid.