Přihodilo se kdysi při budování socialismu, že zmizela čočka. Dočista. Zkušené hospodyně už se chystaly dětem vyprávět, jak tahle luštěnina vlastně vypadá, když se stejně náhle zase zčista jasna objevila. V úhledných balíčcích s nápisem WARDE. Což nebyla značka nějaké firmy, plantáží nebo dovozce, ale jméno člověka. Autorem zázraku byl malý, zrzavý Jordánec, podle jiných Libanonec, který se opravdu jmenoval Warde. Kterak zázrak vlastně provedl, do toho prý novinářům nic nebylo; měli být rádi, že máme čočku.

Pan Warde byl znám svou šlechetností. V brněnském hotelu, kde občas pobýval, dostával od něho liftboy, většinou vzdor svému titulu obvykle důchodce, za každou jízdu výtahem spropitné jeden americký dolar. Každý si jistě umí představit urputné boje mezi výtahovými dědečky.

Warde se také zúčastňoval mezinárodního potravinářského veletrhu Salima. Na brněnském výstavišti si najal stánek a veletržní správa mu přidělila asistentku, zpravidla nádhernou blondýnku s dlouhatánskýma nohama, vítězku krvavých bitev, nelítostných už proto, že za pět dní veletržní služby si prý Wardova asistentka přišla na opulentní svatební výbavu. Tuhle další dlouhonohou krasavici teď Warde poslal do města, když poslední den veletrhu dostal od veletržní vrchnosti z tiskárny počítače vyjetý účet; měla mu koupit metr. S ním potom klečel ve svých sněhobílých kalhotách na špinavé podlaze a měřil a měřil plochu stánku. Naměřil o jeden a půl čtverečního metru méně, než stálo ve vyúčtování.

Odebral se na veletržní ředitelství a ještě dlouho se prý vzpomínalo na šílený cirkus, jaký tam ztropil. Třásla se okna, třáslo se ředitelství. Pan Warde, který rozdával královské prezenty na potkání, odmítal platit za plochu jednoho a půl čtverečního metru, kterou si neobjednal a která dokonce ani neexistovala. Pan Warde, mysleli jsme si tenkrát, nám předváděl móresy kapitalismu.