Celý titulek by měl znít „Jak jsem byl angažovaný a jak se (mi) nic nestalo“. Pohled do kalendáře ve mně evokoval jednu vzpomínku.

Letos 25. února jsem si vzpomněl, že kdysi by všude kolem vlály rudé prapory a strejcové v šedých uniformách Lidových milicí a se samopaly na hrudi by hrdě pochodovali po náměstích. Soudruzi ty oslavy více nepropracovali - žádné ohňostroje, žádná mávátka, žádné lidové veselice. Oslavy takzvaného Vítězného února byly tak trochu nuda.

Po maturitě jsem se nedostal na vysokou školu a rok jsem jako neaprobovaný učitel působil na jedné základní devítileté škole. Právě tam jsem v rámci únorových oslav byl angažovaný. Zašel jsem za místním šéfem strany (ptáte se které? tak to nejste pamětníci) a vyjádřil jsem názor, že když děti polepí okna velikými papírovými písmeny dlouhého angažovaného nápisu, jak on navrhoval, bude se muset ve škole déle svítit. A při počtu svítidel to bude nemálo zbytečně spotřebované elektřiny. A když by tohle udělaly všechny školy, tak... A že my přece učíme děti, aby nikde nesvítily zbytečně, a teď tohle! Jemu stačilo jako protiargument to, že jsme výzdobu dostali jako stranický úkol shora a že se to bude hodnotit. Výzdoba samozřejmě zůstala.

Nedosti na tom. Na škole se objevily československé a sovětské prapory a já se ozval opět. „Mají viset naše a rudé prapory! Únor byla záležitost našeho proletariátu a ne Sovětského svazu (raději jsem spolknul slova „alespoň doufám“). To už bychom rovnou mohli vyvěsit čínský nebo turecký prapor, ty jsou také rudé s nějakým znakem.“ Soudruh - vlastně nepřímo obviněný z nedostatečné uvědomělosti - jenom zabručel, že to řekne panu školníkovi, a kupodivu mi to prošlo. Prapory ale zůstaly tak, jak byly.

Měl jsem kliku. Pár let předtím několik lidí připomnělo stranickým špičkám vládnoucím celému státu, že by měly dodržovat to, k čemu se na mezinárodním poli zavázaly, a měli o problémy postaráno.

Často slýchám, že už je tady totalita zas. Ale ne, není. Když se mi něco nebude líbit, můžu to bez následků veřejně říci, napsat na svůj web, můžu se spojit s nějakou neziskovkou (těch je u nás jako malých psů) nebo s některou opoziční stranou, a nic se mi nestane. Možná se nestane ani to, co jsem chtěl změnit, možná ano. Ale určitě o tom nebude rozhodovat nějaký soudruh z jediné správné strany, jehož jediným oprávněním k řízení jiných lidí je stranická legitimace (opět polykám slova „alespoň doufám“).

Poskytl server Paleta názorů a ptákovin