Taky máte pocit, že na vás rodiče byli tvrdší a náročnější, než dnešní rodiče na své děti? Pokud ne, pak jste výjimka. Jak pozoruju kolem sebe, a začínám u sebe, standardní pocit je to, čemu říkám mýtus o krutém dětství.

Dnes jsem byl u toho, jak mýtus krutého dětství vzniká.

Vracel jsem se z procházky se psy a zastavil u souseda, kamaráda. Kutil cosi na zahradě a dva synci kolem deseti mu pomáhali. Poznamenal jsem, že pěkně natřel plot. Je to první nátěr, řekl. Napřesrok budou druhý nátěr dělat kluci.

Pochválil jsem záměr a pokračoval v hovoru u otevřených vrat garáže, znáte to, když se dva mužští potkají, řeší nesmrtelnost chrousta a situaci mezi Uruguayí a Paraguyaí. Mládenci se motali kolem nás a odkudsi vytáhli plastovou flašku se zbytkem hnědé tekutiny.

„Vylejte to,‟ pravil otec, „do kanálu,‟ dodal, když viděl, že je to tekutina nezávadná, „a flašku dejte do plastů.‟

Jeden starší, druhý mladší. Černý Petr, tedy prázdná plastová flaška, přešel do rukou mladšího bratra.

Řešili jsme dál nesmrtelnost chrousta a povážlivou situaci na uruguajsko paraguyajské hranici. Synek obtěžkaný plastovou flaškou ji nenápadně postavil na stůj v garáži a snažil se zmizet.

„Tu flašku,‟ pravil otec a navázal na hovor, do něhož vnesl neobvyklý vhled na nesmrtelnost chrousta.

„Jakou flašku,‟ zeptal se synek a loktem shodil flašku na zem.

„Tuhle flašku,‟ ukázal otec a vrátil se v hovoru k uruguajsko paraguyajské hranici.

Synek zvedl flašku a hodil ji do popelnice na obyčejný odpad.

„Seber to,‟ všiml si otec jeho manévru, „a koukej s tím mazat do tříděného.‟

Načež se dále věnoval debatě pádem flašky do nepravé popelnice narušené.

Synek vytáhl flašku z popelnice a podle výrazu jeho obličeje by mistr Cavaraggio, vlastním jménem Michelangelo Merisi, mohl namalovat další ze svých portrétů mučedníků zmírajících v příšeří žalářních kobek. Všiml si toho jeho starší bratr, který zatím sedl na kolo. Sebral mu flašku a odjel s ní k žluté popelnici na plastový odpad.

Střih v čase. Jsme o čtyřicet let dál, oba hoši mají své rodiny, sami mají děti kolem deseti lety. Taky sousedy a rozebírají s nimi nesmrtelnost chrousta a situaci na uruguajsko paraguyajských hranicích, ta bude jistě i za čtyřicet let kdovíjaká. A občas při těchto debatách dojde řeč na staré časy.

„Jo, jo, já měl doma režim jak řemen. Ne jako dneska. Jen se kolem sebe podívejte. Hanba mluvit,‟ postěžuje si padesátník a půjde natírat plot.

Protože ho to naučil táta.

Mimochodem, Paraguyay a Uruguay spolu nesousedí a pokud to nevíte, měli jste málo kruté dětství.