Jako každý rok, i letos začínají křesťanští rowdies řádit hned v předjaří. Ve středu. Popeleční středu. Nejsem věřící, ale ohromné zástupy lidí, shromážděných kolem kostelů v této době, mě fascinují. Mnozí kněží se dotýkají hranice fyzického zhroucení, neboť není jednoduché mít celý den napřaženou ruku a popelem malovat na čelo věřících znamení kříže, a ještě při tom rapovat ony dva popěvky. Podobně jako fanouškové fotbalu se dělí na slávisty a sparťany, tak i věřící se dělí na ty, kteří dávají přednost údernému „Pamatuj, že jsi prach a v prach se obrátíš“, zbylá polovina upřednostňuje spirituální „Čiňte pokání a věřte Evangeliu“. Z výše uvedeného důvodu v kostelích propukají nepokoje a církev zhusta řeší tento problém nasazením dvou farářů paralelně udělujících úkon kajícnosti, jeden s Prachem a druhý s Pokáním. Obě fronty musí být odděleny neprostupným kordonem policistů, podobně jako tribuny ultras na fotbalových stadionech.

Některé farnosti bývají tak beznadějně přetížené, že musejí zavést mimo klasických popelečních střed i popeleční čtvrtky a pokud se zájem obyvatel bude zvyšovat stejným způsobem i nadále, přijde na řadu i popeleční pátek či dokonce sobota.

Původně se popel pro malování křížů na čele věřících připravoval z větviček vrby jívy (Salix caprea), posvěcených minulého roku o Květné neděli a spálených šikovným kostelníkem v předvečer udílení svátosti. Tato praxe je již minulostí, neboť ochránci přírody správně poukazují na olámané větve keřů a hladovějící včely, kterým na jaře chybí potrava. Tu by mohli čerpat z kočiček, kdyby je bezohlední věřící nervali po náručích. Z tohoto důvodu je po diecézích distribuovaný ekologický prach ze spaloven odpadu, pro který již není využití.

Pro mě, pohana, je popeleční středa inspirující a spolu s křesťany začínám 40denní půst trvající až do Velikonoc. Jen ho po moderním způsobu nazývám detox. Během půstu je doporučeno si odpírat maso a pouze jednou denně jíst do sytosti. Naštěstí se mezi masa, podle kanonického práva, nezapočítávají masa z ryb a dalších vodních živočichů, jako jsou ústřice, krevety, kachny a husy.

Skalní křesťané nezřídka půst přehánějí a přežívají pouze o vařené zelenině a neperlivé vodě. Vzhledem k tomu, že luštěniny a brukvovitá zelenina nadýmají, v neděli během postní doby jsou kostely plné nejen věřících, ale i střevních plynů. Výnosem papežské kurie proto musí být v době půstu, během mše, otevřená kostelní vrata a alespoň jedno okno v sakristii, aby byl vytvořen mírný průvan.

Pokání je možno pojmout i komplexněji, usebrání rozšířit na veškeré činnosti a omezovat všechny ty, které člověk vykonává s láskou a zaujetím. A tak se do existenčních potíží v době půstu dostávají i české pivovary a lihovary, cukrářství, kadeřnictví a erotické salony. Zničujícím způsobem odříkání devastuje sledovanost seriálů na Primě a návštěvnost Facebooku a Instagramu. Mnozí manželé jsou zmateni mlčenlivostí životních partnerek, které si uložily půst mluvení a zcela zbytečně se přiznávají k neodhaleným prohřeškům.

Církev se snaží orientovat v moderních technologiích a tak podobně jako je možno platit nákup bezdotykově pomocí karty či chytrého mobilu, je možno i znamení pokání přijmout bezkontaktně. Některé farnosti upřednostňují pouhé sypání popele na hlavy věřících, což budí odpor zejména u mladých věřících dívek, neboť popel jim zničí pracný účes. Problémem jsou i důchodkyně s klobouky, přes které není vidět ze zadních řad na oltář. Ty odmítají před popelem smeknout. Často chybují i mladí nezkušení faráři, kteří jsou do své práce zapálení a znamení pokání sypou na vyděšené věřící po hrstech. Je pochopitelné, že kostelníci požadují příplatky za úklid kostela.

Jiné, progresivní farnosti, nasazují i sofistikované technologie. Například na severu Plzně experimentují s aerosoly, aplikujíc rozpuštěný jemný popel v trichlóretylénu, podobně jako sprej na vlasy. Bohužel nějaký vtipálek jim vyměnil popelovou směs za henu, barvu na kůži pro dočasné tetování, a věřící po celé farnosti tak mají výsadu chodit s nesmytelným znamením kříže na čele po celou dobu půstu.