Jen vysvětlení uvedené v nadpisu může být důvodem, aby bůh dopustil existenci tří následujících událostí současně: léto, prázdniny a moře. Pokud se k tomu navíc přidají malé děti a cestování, je postaráno o věrnou demoverzi pekla.

Jako každý rok, i letos procházím testem psychické odolnosti. Z nějakého blíže neurčeného důvodu v době, kdy vedrem v Čechách vysychají studně a hospody, jezdíme za teplem do jižních krajů. Snad proto, že se teploty kolem 30ti stupňů málo devastují fyzickou kondici a je třeba podrobit tělo i vztahy vyšší zátěži.

Nevzpomínám si, zda jsme někdy jeli s poloprázdným autem. Pokaždé vezeme takové množství duperelí, že dozadu umisťuji samolepku Nadrozměrný náklad. Jsem téměř u konce se silami i s nakládáním auta, když doráží malženčiny rodiče. Tchán Oskar jde tanečním krokem a občas si i poskočí. Přestože vleče objemný Drahorádin kufr i ji. Přeji mu to, Drahoráda zřejmě také odjíždí, do lázní, a i jemu nastává ozdravný pobyt. Jen nerozumím, proč mně podstrkuje platíčko růžového štěstí, Ibalginu.

„Máš štěstí, mladej,“ zahlaholí Oskar, „maminku napadlo, že vám na dovolené pomůže s dětmi a s vařením“. A přihodí na hromadu i Drahorádino zavazadlo. Leknutím mě něco spadlo do kalhot. Naštěstí to bylo jen srdce. Během následujících chvil procházím všemi pěti fázemi vyrovnání se s těžkou životní událostí:

1. Negace – To je dobrý vtip, maminko. Ale nemůžete tu Oskara nechat samotného, co by si tu bez vás počal?

2. Agrese – Ne, nejde to, v apartmánu je málo postelí, to by někdo musel spát na podlaze. A ne, já to nebudu.

3. Smlouvání – Ale není to špatný nápad, třeba hned příští rok můžeme vyrazit všichni a jaká to bude zábava

4. Deprese – Navíc byste si ani neodpočinula. Všichni, i vy, se potřebujeme vyspat a zrelaxovat

5. Smíření – Zážitky z dovolené nemusí být pozitivní, stačí že jsou intenzivní

Rozhlížím se kolem sebe, hledám malženku. Doufám, že mně přijde na pomoc. Nikde ji nevidím. Buď je s Drahorádou předem domluvená a pak je to jasná zrada, nebo mě zanechala napospas a sama si na zahradě hloubí zemljanku, v které se chce schovávat do našeho odjezdu a užívat si pak volné dny s Oskarem.

Ještě těsně před odjezdem škemrám, zda bych nemohl s tchánem zůstat doma a otročit na záhumenku.

„To by se ti líbilo, Vendelíne,“ a „Co když nás někdo přepadne,“ řekne dvojhlasně duo matky s dcerou. Snažím se namítnout, že auto je přeplněné. Z přepravy tedy vylučují moje zavazadlo. Mám si vybrat tři věci a ostatní nechat doma. Vybírám si čtečku, plavky a mobil. To jsem si mohla myslet, na mě nemyslíš, zasyčela malženka. Ponořím se znovu do bagáže a přidávám slivovici.

Nasedáme. Děti se na moře tak těší, že ještě než vjedeme na dálnici, padají dotazy, kdy už tam budeme. Drahoráda se nakloní ke mně, k řidiči, dopředu a vznese dotaz, zda jsem zkontroloval tlak v pneumatikách a matice na kolech.

„Můj muž je nějaký řidič a kontroluje auto před každou jízdou, jakmile vyjede z garáže,“ pronese hrdě. Snažím se namítat, že já garáž nemám, a tak jsem z obliga. Navíc s autem jezdím neustále, a ne jako tchán Oskar jen o některých víkendech a církevních svátcích.

Nedá jinak a donutí mě zastavit u benzínové pumpy a zkontrolovat celé auto. Neprotestuji, vím, že je to zbytečné. Ačkoliv tchán Oskar ujel za celý život tolik, jako já nacouvám s náklaďákem za sezonu, moje zkušenosti čtyřicetiletého cucáka jsou opomíjeny. Koneckonců, pravý rokenrol se dá zažít zřejmě jen ve Škodě 105S se zahrádkou cestou na chatu.

Dětem kupuji pytlík tvrdých bonbonů, což Drahoráda kvituje s rozhořčením a nabízí zdravou variantu. Přesto děti dávají přednost Bonpari. Na příští zastávce se dostávám do rozhořčeného sporu s obsluhou veřejných toalet. Na dámských záchodech někdo spláchnul pytlík cukrátek a ucpal jednu ze dvou kabinek. Nerozumím proč já, ale jsem donucen problém opravit

V autě se rozhostí ticho a sušené ovoce.

Ne celá osádka je ochotná mlčet. Drahoráda začíná zpívat prostonárodní písně a chce, abychom se přidali. Nejdříve jsem napomínán, že nezpívám. Pak, že zpívám. Dvanáctihodinová jízda se pomalu mění na exkurzi v očistci.

Jsme ubytováni v soukromí, majitel Goran je kamarádský typ. Po několika dnech se ale raději před námi schovává, Drahoráda už jej umí poučovat i v chorvatštině. Neuvěříte, jak je příjemné a pohodlné, když vás někdo kontinuálně vzdělává a na vašich chybách všem v okolí předvádí, co na sobě můžete zlepšit.

Na pláž vedou dvě cesty, delší, ale o to krásnější, písčitá, kolem palem a s hezkým výhledem na moře, kterou procházím na pláž s rodinou a kratší přes přístav. Tou chodí jen Drahoráda, ještě v přístavu s radostí smlouvá a na pláž či večer do apartmánu přináší čerstvou zdravou mrkev a okurky.

Třetí den pobytu přišla Drahoráda o brýle. Špatně vidí a bez nich je ztracená. Takzvaná devátá vlna, spíš devátá vlna devátých vln, jí smetla během rozdávání cenných rad, stojíc po kolena v moři. Mimo důstojnosti jí sebrala paruku, mrkev i brýle. Pochopil jsem svoji příležitost a promluvil s Goranem. Vím, že to nebude levné.

Večer, při návratu z pláže, se Drahoráda vracela, poloslepá, jako obvykle přístavem. Několik, jistě náhodných kolizí s místními, ji natočilo z obvyklé trasy k můstku na velkou výletní loď. Na palubě, hned u nástupního můstku, se dostala do prudkého vyjednávání o ceně pohledné kořenové zeleniny. Ani si nevšimla, že loď opustila kotviště a míří i s ní na moře.

Zdálky, z balkonu apartmánu, v rukou sklenku domácí rakije, jsme s Goranem zasněně pozorovali plovoucí luxusní hotel, jak se vzdaluje do zapadajícího slunce směrem k africkému pobřeží i s naší Drahorádou. Bylo mně sice nepříjemné, že má na sobě jen plavky a je zabalená do osušky, bez dokladů, ale Goran mě ubezpečil, že kapitán jí za byt a stravu zapůjčí slušivou uniformu a odpracuje si celou dvoutýdenní okružní plavbu po středozemním moři. I své brýle jí půjčí, aby viděla na pomocnou práci v kuchyni.

A mě dovolená začíná.