9.12.2022 | Svátek má Vratislav


TEXTÍK: Jak jsem uspával děti

18.11.2022

Neumím spoustu věcí. Ale jednu neumím na světové úrovni. Neumím uspávat děti. Nezasvěcenému se zdá absence tohoto umění jako zcela nepodstatná. Ale zkušený rodič ví, že se často balancuje mezi životem a smrtí. Jeho i dětí. Často hrozí, že rozjíveného potomka, neustále vylézajícího z postele, prostě (při)zabijete.

Po svatbě jsem se začal seznamovat s rozsáhlou malženčinou rodinou. Je tak rozsáhlá, že vedou pro pořádek průběžně aktualizovaný rodokmen. Na slezině širší rodiny si připadáte jako na předvolebním mítinku amerického prezidenta. Malženka má spoustu sestřenic, bylo namáhavé si zapamatovat, kdo je kdo. Jedna z nich nás požádala, zda bychom jim nepohlídali večer děti, chce jít s manželem do divadla. Měli tři maličké, milé holčičky. Malženka nemohla a já s klidem souhlasil, že to zmáknu sám. Vůbec jsem netušil, do čeho jdu. Než rodiče odešli, holčičky byly vzorné. Najíst, umýt a do postele. Dostal jsem knížku a předpokládal jsem, že přečtu pohádku a holky usnou.

Rodiče odešli, holky chvilku seděly v postelích a poslouchaly pohádku. Byl jsem na sebe hrdý, jak mně to jde. Jedna z nich přerušila čtení dotazem, zda vím, že umí šplhat po žebříku nahoru na palandu. Otázka to byla řečnická, pokládala jí už metr a půl vysoko nad podlahou. Všechny ty neteřinky vypadaly stejně a já si nedokázal vzpomenout, kde která spí. To odstartovalo zábavu, neuvěřitelnou rychlostí si měnily postele, až mě oči přecházely. Asi jako když se díváte do mraveniště. Občas se asi i pohoupaly na lustru nebo skočily ze skříně, ale snad se mě to jen zdálo.

Kniha byla zapomenuta, jen jsem se je snažil pokládat do postelí, úplně bez autority a strachy bez sebe. Naštěstí usnuly tak pět minut před příchodem rodičů z divadla. Statečně jsem tvrdil, že to nic nebylo, holky byly poslušné a milé a celkem rychle usnuly. Zpocený jsem vypadl na chodník, objal lampu veřejného osvětlení a pomalou procházkou domů jsem si uklidňoval rozbouřenou nervovou soustavu. Pociťoval jsem vděčnost k té milé rodince, která mě ukázala, co v životě nechci. Děti. Určitě ne tři a určitě ne holky. Kluci se aspoň přes den vyblázní, nají se a okamžitě usnou.

Doma jsem ještě ten večer malžence oznámil, že umřeme sami, bezdětní. Chvilku na mě koukala, odsouhlasila plán, udělala mi heřmánkový čaj a uložila do postele. Byl jsem tak hloupý, že jsem uvěřil jejímu souhlasu. Postupem let se ukázalo, že plán nevyšel. Do bytu se nám postupně nakvartýrovala teroristická organizace ETA (Euforínka, Theodorka, Agnežka).

Základní poučka: žádné sladké večer. Takový cukr v krvi udělá své a namísto hodné malé holčičky máte naspídovanou těkající veverku, která neví, co má dělat a vykládat dřív.

Dost často nepomáhala ani četba knih. Děti čtení milovaly. Ale já, občas, unaven životem, usínal při čtení. Přátele, to je základní chyba. Rozverné dcerky, spící otec a sada fixů. Před odchodem do práce je nutno! se v zrcadle zkontrolovat. Někdy ani zrcadlo nepomůže.

Těžko se na poradě vysvětluje šéfovi, že nevím, proč mám oranžové vnitřky uší či pomalovaná oční víčka.