Příběh začal úspěchem. Vlastně četbou o úspěchu. Ve Švédsku automobilka Volvo začala vyrábět obrovská rodinná auta, která nakonec vlastnila každá správná švédská středostavovská rodina. Používaly ho převážně ženy v domácnosti. Vozily v něm děti do školky a školy, na zájmové kroužky a na rande. Auta byla známá svojí spolehlivostí, obrovským prostorem a jako tank si poradila s každým terénem. Tak vznikl fenomén vozů SUV.

My si českou variantu SUV pořídili ihned po narození první dcery. Malženka si prosadila „nadčasovou“ barvu, starorůžovou. Prý podobně, jako na stříbrné metalíze, na ní nebude vidět špína a nebude se muset často pucovat. Ovládání je trochu tužší a museli jsme si zvyknout na některé drobné rozdíly. Snad nejvíc mě štvala absence blinkrů, signalizace změny směru jízdy je stejná jako na kole. Ale co byste za tu cenu chtěli? Já například posilovač řízení a brzd. Tenkrát ještě byla v naší rodině finanční situace celkem dobrá, že jsme ani příliš šetřit nemuseli. Stačilo k úsporám přidat jednu či dvě výplaty a teréňák byl náš, jen vyrazit na první jízdu v záběhu. Říkali jsme mu Růženka.

Velký spor jsme měli o parkování. Máme garáž, kterou jsem si předělal na dílničku a nechtěl jsem se jí vzdát. Logicky jsem prosazoval parkování u chodníku, kdy parkovali i naši sousedé své automobily, motocykly i kola. Malženka namítala, že upřednostní temperovanou místnost, kde jí na Růženku nebude sněžit a pršet a nebude ji muset složitě zamykat. Nakonec jsem, jako vždy, ustoupil, být moudřejší je závazek.

Já byl nadšený manévrovacími schopnostmi a průjezdností terénem. Vlastně si neuvědomuji, že bych nedokázal zdolat některou z výzev. Dokázal jsem vyjet i upravenou zasněženou sjezdovku a během jarního tání jsem projel zcela zablácený dvacetikilometrový okruh polními a lesními cestami kolem horského města Hartmanice. Dalo to zabrat, ale rodinka byla spokojená. Jen já únavou usínal u večeře.

SUV mělo neuvěřitelnou ložnou plochu a super odpružení. Kolikrát jsem byl odeslán na vyjížďku jen proto, aby dcerky usnuly. A nemyslete si, že jsem se snažil o plynulou jízdu. Při pohledu, jak jim zadečky na sedadle nadskakují a musí se držet jako klíště, aby nedobrovolně neopustily vozidlo, bych očekával, že budou mít ve tváři zděšení. Ale asi mi tenkrát ještě důvěřovaly a jen se smály.

Podobně jako limuzíny měla Růženka stahovací střechu a bylo možno za jízdy stát. Dcery to milovaly. Jako kapitánky stály rozkročené na sedadle a mávaly světu. Ložná plocha Růženky se na tehdejší poměry zdála prostě úžasná. Pytel bramborů a nákup v samoobsluze se pohodlně vešel, a ještě zbyl prostor, kde by mohla klidně přespat čivava i se svým pelíškem.

Zajímavý byl i laxní přístup dopravní policie, která ignorovala, že se nevěnujeme zcela řízení, a dokonce byla svědky, že jsme si za jízdy vyměnili s malženkou řízení. Kam až moje paměť sahá, nikdy jsem nebyl kontrolován, zda mám při sobě doklady, opravňující mě k řízení, potvrzení o absolvované STK a zda neřídím pod vlivem omamných látek. Snad je to tím, že jsme dávali přednost jízdám v terénu a snažili se nepřekračovat povolenou maximální rychlost.

Jak děti rostly, začínaly se za jízdu v Růžence stydět. Ani jedno se nenechalo přivézt do základní školy a jako blázen šlo raději vedle Růženky a jen si nechalo vézt školní brašnu se svačinou.

Každodenní používání se na Růžence podepsalo. Jednou jí dokonce za jízdy upadlo kolo. Naštěstí se nikomu nic nestalo, duchapřítomně jsme zastavili, kolo nasadili a s ledovým klidem pokračovali zvolenou trasou. Jen jsme jí už pomalu přestávali důvěřovat. Nakonec jsme ji odstavili do kůlny a začali používat sofistikovanější přibližovadlo.

Tohle cestou bych rád poděkoval výrobci, firmě Liberta, za spoustu vzpomínek a ujetých kilometrů s jejich SUV (Speciálním Užitkovým Vozítkem)

@StařecNaChmelu