Jó, rodiče si člověk nevybírá! To mi takhle jednou známý zavolal:
„Ahoj, člověče, já mám dceru!“
„Vždyť já to vím, máš dvě! Proč mi to říkáš?“ chci tuto informaci zařadit podle páně Cimrmana mezi průtokové, ale ještě trochu váhám, zda to má být pomněnka nebo zapomněnka.
„Ale počkej, já ti to musím říct!“ vysvětluje.
Nějaký člověk ho prý přes FB kontaktoval, a jestli byl prý někdy v Třinci. (Já vím, proč nejsem na FB! Aspoň mě nikdo nehledá! :-P) Po souhlasné odpovědi se dotyčný neznámý zeptal, jestli zná nějakou Gábinu.
„Člověče, mně ti to začalo docházet! Já jsem tam tenkrát, před dvaceti lety, vařil v jednom hotelu a měl jsem tam něco s jednou pokojskou. Jmenovala se Gábina.“
Pak si šel po svých, kam ho vařečka táhla. Třeba se tu cítil jako ve svěracím rondonu, nebo byl jen světoběžník a tak zmizel jak pára nad konvektomatem.

A tak, aniž by prý cokoli věděl a kdokoli by ho dříve hledal, nebo se něčeho dožadoval, se právě teď dověděl, že má dvacetiletou dceru. Takže už třetí. (Hotová ‚Pošta pro tebe‘, což?) proč měl potřebu mi to říct?

„Prosimtě, ona za mnou chce přijet, vůbec to tu nezná, můžeš ji na hlaváku naložit a přivézt ji ke mně domů?“

Na to je taxikář dobrej! Vymýšleli jsme nejlepší způsob setkání pro neznalého.

„OK, tak jí řekni, ať jde z haly přes park (Sherwood) přímo dolů, tam je ulice Opletalova a ať stojí před číslem 39.“
Stalo se přesně tak! Jsem rád, když to klape a lidé jsou vnímaví! Byla tam i se svým přítelem, který to všechno způsobil, její mamce navzdory. Měli totiž zákaz otce kontaktovat. (No, a kontaktovali? Prosím, nepráskněte je! Jsme všichni spiklenci. ;-)) Určitě potřebovala od přítele psychickou podporu. Navíc tam byli i s malým neohlášeným psíkem! Takový ten model psa 1:4.

„To bude sranda, paní, u které známý bydlí, má šarpeje. To bude láska na první...chroupnutí!“ říkám si. Zároveň jsem si u toho vybavil, jak známý dříve říkal:

„Mně bylo divný, proč má přítelkyně okousaná futra dveří nahoře. Pak jsem to viděl! Lumpik vyskočil, zakousl se do futra a chvíli tam zůstal viset!“

Pochválil jsem je za nalezení místa setkání a přivítal je:
„Tak jak je v Praze?“

„Už sem nikdy nepojedu!“ odsekne mi děvče a já se divím, proč hned na mě takto nastupuje? Ale čemu se vlastně divit, po dvaceti letech života chce poznat svého biologického otce. Svou roli hrají nervy. Sám si těžko představuji sebe ve stejné situaci. Vždyť říkám - jsem rád, že mě nikdo nehledá :-).

-Strávili spolu část dne-. To bude asi nejlepší neutrální informace. Pan Horníček by řekl: „Trávili den v činorodém ruchu.“.

I on měl určitě za vzor jistou tehdejší skupinu, jejíž žblept si pamatujeme mnozí: „Schůzka se nesla v přátelském, soudružském ovzduší, v rozhovoru zajímajícím obě strany.“

To byla ta chvíle, kdy se člověk mohl jít vy....koloběhovat tekutiny, jako dnes při reklamě, protože věděl, že o nic nepřijde. Doslova.

V žádosti známého bylo i to, jestli bych je svezl druhý den zpátky na nádraží. A tak stojím ve smluvenou hodinu před domem.

„Dobrý den, tak co? Už je to lepší?“
„Jo, to jo, ale už sem nepojedeme. Je to tu moc veliké!“
„A byli jste tu někdy?“
„Jo, asi dvakrát. Jednou se školou a jednou někde v ZOO.“

Tak k nim vedu řeč:
„Víte, svět se stejně vymezí mezi místa kde bydlíte, kde pracujete, kam chodíte na nákup a kam za zábavou. Tady to může být třeba pět šest ulic, pro vás je to celý Třinec. Vůbec nepotřebujete celé město!“

Mladý pán odvětí:
„No jo, to máte pravdu, vždyť já vlastně ani celý Třinec neznám!“

Odvezl jsem je opět na nádraží Františka Josefa Wilsóna, nově nalezenou dceru, přítele i psíka, který to přežil, protože mu to politicky myslelo, i když byl možná pětkrát raněn, z toho třikrát do kyčle a třikrát do holeně a popřál jim šťastnou cestu.

A závěr? Mám pocit, že nově nalezená dcera si myslela, že její biologický otec bude něco mezi Georgem Clooneym a Piercem Brosnanem. Ne. A když ne, tak že by jí mohl být alespoň k finančnímu užitku. To kuchař, byť sebešikovnější, opravdu není, z něho milionář nikdy nebude. Už z podstaty profese ne. A z Michelina má, jako správný kuchař, jen tak tu pnojmatiku kolem pupíku...

Opět bych rád použil výrok našeho nadvelikána, že chvíle očekávání střídá chvíli zklamání, ale neudělám to.

A tak jsem byl opět jen svědkem jedné životní zápletky...

A jsem za to rád! Protože můj život je opět bohatší. Jak málo stačí, že?....a předávám to i vám!