Jedu takhle večer po Průmyslové od Hostivaře k Hloubětínu. Z mých myšlenek mě vytrhne zvuk „klaxonu“. Zaměřím se na prostor dále před vozem a vidím, jak chce autobus vyjet ze zastávky a jisté SUV s cizí značkou, tři písmena, tři čísla, nevím, možná Maďar, Litevec, těžko říct, ho „odmění“ troubením a „na brutál“ se kolem něj protáhne, předecpe se. Autobusák mu na to odpoví stejným způsobem: Zatroubí.

Denně viditelná záležitost. Nechci řešit, jestli si autobusák výjezd vynutil, protože i když se to zřídka stává, myslím, že tento případ, večer, při volném provozu, to teď zrovna nebyl.

Jenže tím to neskončilo. Na další zastávce toto SUV zastavilo v úrovni kabiny autobusu a něco spolu řešili. Těžko se řidič onoho velekrámu ptal řidiče autobusu jakou má šichtu, jestli ho nezlobí cestující. Spíše mám pocit, že se rozčiloval, když už měl důvod zastavit v průjezdném pruhu, že ho autobusák nepustil a ještě si dovolil zatroubit na revanš. Nevím, jakou řečí se spolu bavili. Možná česky, protože zdání klame. Pokud někdo například jede přes Prahu po Jižní spojce a dál na D11 jako prase s německou MPZ, můžu si být jist, že je to Polák, který jede domů na víkend.

Na „cizince“, který zastavil pruh kvůli ukazování si pindíků a zablokoval přitom ostatním cestu, jsem silně zatroubil. Ano, selhal jsem. Ale užil jsem si to!

Druhá dohoda Dona Miguela Ruize ale zní - ‚Nevytvářejte domněnky‘.

-Myslím si, že si myslíš, že si myslím.-

Musím se jí tedy držet a vymazat ty domněnky předchozí. Je to, věřte mi, těžké! Mám zkušenosti, ale může být všechno jinak. Třeba se opravdu jen ptal na cestu...

Jedna z mých prvních myšlenek v této příhodě byla ta, že cizinec, jedoucí do naší země, by měl znát naše dopravní předpisy, tedy že ‚Autobus, vyjíždějící ze zastávky, má vždy přednost!‘

Chyba se může stát, ale kde se bere ta drzost si ještě vyskakovat? Odpověď je v nadpisu - EGO.

Denně jsem v ulicích a denně to vidím a zažívám. Mnohdy to vypadá, že se „půjde na plechy“. Zdaleka nejen moje. Do poslední chvilky si jistí vymáhají svoje místo, považující se za silnějšího, většího, bohatšího, egoističtějšího. Do krajnosti to u mně zatím nedošlo. Málo platné, i když je pacient borec, ten jeho miláček pár milionů stál, tak si ho nechce odřít. Ale do poslední chvíle to zkouší. Počítá s tím, že mu každý uhne...

I když naposledy to byl jen bílý Ford Transit a nedivil bych se, kdyby mlaďoch za volantem měl čepici kšiltem dozadu. Neviděl jsem to, ale moje zákaznice, sedící vzadu, mi hlásila troubení a na mně ukazované gesto toho řidiče. Svůj nárok na můj pruh si totiž činil až na mé úrovní, takže už mimo můj zorný úhel. I zákaznice sama se divila jeho pohnutkám.

Nebudu devótně uhýbat, když jsem třeba na hlavní silnici. (To dělala moje bývalá, že byla schopna na hlavní silnici zastavit, aby pustila někoho z vedlejší. Naštěstí se nic nestalo, ale od jisté doby jsem jí auto odmítl půjčit. Tohle si Klučík nezasloužil!)

Vím, že selhávám, ale proč bych měl sklopit uši a zařadit se mezi plebs před nabubřelými hovady, kteří si myslí, že jim všechno patří?

„Proto to také tak na silnicích vypadá!“, si teď právě určitě říkáte. Ale tak tomu není. Mí zákazníci se naopak diví, jak to my profesionální řidiči můžeme „dát“. Že oni sami by ten pražský provoz nezvládli. Asi zvládli. Je to o zvyku a o předvídání. Ale všeho do určité míry. Třeba jednou ten nabubřelec narazí na někoho nezkušeného, který zazmatkuje a způsobí nehodu.

Já sám se opravdu snažím řídit pravidlem, že co nechceš, aby ti činili ostatní, nečiň ani jim.

Když jedu po D11 přes kilometr 32,5, podvozek zahučí přes vypálený povrch. (Teď už je celý úsek od Sadské do Poděbrad čerstvě rekonstruován.) Vzpomenu na jistého člena rodiny světských a hlavně na řidiče kamionu, tátu od rodiny, kterého světský synek připravil o život jízdou v protisměru při následné nehodě. I když tam nad egem převládly omamné látky. A on sám připravil své děcko o tátu. Nikdy jsem nejel v rauši, takže to nedokážu posoudit, ale může mít ego, kombinované s drogami, vliv na pocit neomylnosti a nadřazenosti, že se mi nemůže nic stát? Mám pocit, že kdybych „zhřešil“, snažil bych se být hodný a úplně malinkatý.

Jel jsem tenkrát v noci, jako vždy, po staré silnici a modré majáky od D11 prořezávaly noční oblohu, zvěstujíc něco smutného. Až druhý den jsem se dočetl, že...

A na závěr ještě jedna skutečná příhoda:

Stojím v levém pruhu na semaforu na Olšanském náměstí, směrem po Olšanské k Nákladovému nádraží. Je to už nějaký čas. Vedle mně je černé BMW řady 7. Jsem v pohodě, prázdný, nikam nespěchám. Padne zelená. Rozjíždíme se. Olšanská se po pár stech metrech zužuje do jednoho pruhu vpravo. Uberu plyn, abych se mohl zařadit doprava za BMW, které se mnou udržuje rychlost. Ono ubírá také. Skoro do zastavení. Co teď? Tak přidám, že se předřadím, aby se provoz nezdržoval. BMW také přidává! Zostra brzdím a nějak se porovnáme. Na horní křižovatce jsme opět vedle sebe. Řidič BMW, tak 65 let, tudíž by už mohl mít rozum, na mně čumí. Posunkem mu naznačím, jestli je normální (opět jsem selhal, uznávám). Skrze své zavřené okénko na mně vykřikoval „Co je?Co je?“. Fakt jsem nepochopil, o co mu jde. Vždyť jsem s ním nezávodil, chtěl jsem se zařadit v klidu za něho...

Snažil se mi zkřížit cestu, tedy na mě najel, ve snaze mě zablokovat. Padla zelená, a protože je zde nízký obrubník, objel jsem onoho psychiatrického pacienta přes onen obrubník a pás tramvaje a jel si po svých.

Dodnes mi není jasné, o co mu šlo? Vždyť jsem s ním nijak nesoutěžil! Jen jsem s ním chtěl sdílet vozovku a podělit se o jízdní pruhy! Aha, EGO! Nebo to bylo jenom tím, že jsem jen zapráskaný taxikář a on mistr světa v BMW?

Říkal jsem si, že snad budu muset vypracovat tabulku vozidel, která překypují egem svých řidičů. Už ji mám z velké části hotovou! Neomylně, to mi věřte! Dáno zkušenostmi.

Ale vlastně proč? Vždyť už to všichni víte. A kdo si myslí že neví, nebo že to není pravda, je její součástí.

Za dobu, co upravuji tento článek k vydání, jsem byl svědkem takových prasáren, že by to vydalo na další povídání a jen to potvrzuje výše psané. Nebudu vás unavovat, ale sám pro sebe jsem v klidu, že nelžu.

Co to v lidech je?