Taxikářské banality. Zase jedna...

Je to už pár let, co jsem v zimě, v noci, vezl pána z Prahy do Roztok. Před Roztokami jsem si všiml jakéhosi človíčka, jak si to štráduje ráznou chůzí směrem k Roztokám. Zaznamenal jsem ho, protože měl poctivě na nohavici reflexní pásku (Vidíte, jak je to někdy dobré!). Svého zákazníka jsem vysadil na jeho adrese a vracím se zpět na centrum. Strejda s páskou na noze už byl u prvních domů a mává na mně... Zastavuji.

---

Teď musím udělat vsuvku. S kamarádkou jsme se kdysi bavili, že jedou s firmou na hory, jakýsi teambuilding, a že budou ssebou určitě potřebovat nějaké „ohřívátko“. Řeč přišla na takové ty jednorázové, řekněme praktické, panáky v kelímečkách. Říkal jsem, že by to byla legrace je mít v taxíku. Tick Tack má vodu, já mám vodku! A pak mi kamarádka jednou takhle volá:

„Ahoj, jsem zrovna v Makru a mají tu ty panáky. Chceš je vzít? Mají tu rum, zelenou a vodku.“

Ach, kroutí se mi i prsty na nohou, když to slyším! Ta vodka ale snad bude taková neutrální, to není nic proti ničemu.

„Jo, vezmi mi prosím tu vodku, za tu srandu to stojí!“

---

Takže se vraťme na kraj Roztok.

„Dobrý večer, vzal byste mě do Modřan?“

„Jasně, pojďte! A kam jste to šel? Modřany jsou opačným směrem!“

„No já byl na fotbale na Julisce, dal jsem si tam pár piv, pak jsem sedl na nějaký autobus a ten mě odvezl někam...domky tam byly....a nějaká škola.“

„Zemědělská škola?“ ptám se.

„Jó, takový nápis tam byl!“

„No tak to jste skončil v Suchdole u Vysoké zemědělské.“ určil jsem jeho mylný cíl.

„No a pak jsem si řekl, že půjdu pěšky.“

Pro mimopražské - z Roztok do Modřan - Komořan, kam měl namířeno, je to dobrých 30 kilometrů.

„Ale to jste pod kopcem špatně odbočil! Měl jste jít doprava do Prahy, vy jste šel doleva, to byste došel do Kralup!“ odhalil jsem jeho chybu v navigaci.

„Jéžiš, děkuju, no tak to tys mě zachránil! To je ale zima! Podívej, jak jsem zmrzlej!“ a sáhl mi rukou na moje předloktí. Brrr! A pak to přišlo.

„Nechcete panáka na zahřátí?“ ptám se ho, pod sedačkou mám totiž zásobu od kamarádky.

„Né, já tvrdý nepiju! Já jen tak pivo! ..... A ty tu něco máš?“

„No, mám tu vodku.“

„Fakt? Já to ale nepiju! A dal bys mi teda jednu? Jo, prosimtě, platit to bude přítelkyně v Modřanech, tak jí to tam všechno naúčtuj! (Jo to je také věta, kterou taxikáři moc rádi slyší!) Ale neříkej jí, že jsem měl kořalku!“

Sáhl jsem pod sedačku, vytáhl z krabice kelímeček a podal mu ho. Na to, že prý pije jen pivo, v něm obsah zmizel jako když zasyčí.

„Víš, já to nepiju. A nemáš tam ještě jeden?“

Dal jsem mu druhého. No a pak ještě třetího... Když to nepije...

„Hele všechno to naúčtuj! Přítelkyně to zaplatí, ona je zlatá, jen nemá ráda, když jsem ožralej!“ No na to už bylo pozdě.

Ale zase měl kouzelnou veselou opičku. Prostě jsem mu, blbec, dorovnal tu jeho fotbalovou pivní hladinku a jak byl u mně v teple, tak roztál. A vyprávěl, a vyprávěl! A to i ve chvíli, když ho v Modřanech jeho přítelkyně, poté, co mi opravdu zaplatila, začala tahat z auta ven. Opravdu ho tahala!

„Pojď! Zdržuješ tady pána! Ty seš ožralej!“ hřímala, bušila mu do ramene a rvala ho ven.

A on, odtahován, ke mně:

„Dáš mi telefon nebo vizitku? Já ti budu volat a budu s tebou jezdit!“

„Nené, já žádnou vizitku nemám! A musím už jet!“ rychle jsem odpověděl.

Uf! Rychle pryč! To jsem tomu dal! Snad jsem mu nezpůsobil partnerské problémy! Jsou dvě ráno, tak šup domů!

Tímto se jeho přítelkyni omlouvám!

No co, no? No prostě někdy zachraňujeme, někdy zahříváme, někdy přitom snad nezpůsobíme rodinný či partnerský rozvrat. Někdy dáváme lekce psychologie, někdy je naopak přijímáme, někdy jsme vrba, někdy máme pocit, že nás zákazník potřebuje vyslechnout (chudák! :-)), ale téměř vždycky je pohoda! A o to mi jde!