Když se mi to stalo poprvé, zamrzelo mě to. Přijel jsem do Prahy, do města, kde jsem vyrůstal, chodil do školy, měl své první lásky, a i když se to neříkalo nahlas, měl jsem to město rád a považoval je samozřejmě za „své“. A najednou jsem tu byl jako návštěvník. Cizinec. V autobusu jsem nebyl schopen vpravit korunu jízdného do jakési malé oranžové kasičky, umístěné na přidržovací tyči. Až se nade mnou nějaké stréc se silným moravským, snad hanáckým přízvukem slitoval a vysvětlil mi, že to si musím kópit jízdenky v trafice a v oranžovém strojku je pak jen procviknu. A jednu jízdenku mi dobrotivě prodal. Měl pochopení pro nezkušeného venkovana poprvé ve velkoměstě.

Žil jsem tenkrát v menším městě, které mi k srdci nikdy nepřirostlo. Tím spíš, že ani já jsem místním k srdci moc nepřirostl. Měli na Pražáky spadeno; předpokládali, že se na ně budou dívat svrchu. Sotva jsem promluvil, okamžitě věděli, že mezi ně doopravdy nepatřím. A to se v té malosti hned tak neodpouští! I po deseti letech jsem tam byl za cizince, i když někteří přátelé se nechali slyšet, že na „cajzla“ neboli Čížka ještě ujdu.

Ale ani v Praze jsem už nebyl tak docela doma. V té době se stavělo metro, město bylo plné rozkopaných ulic a objížděk, přibývalo jednosměrek i zákazů parkování, přibývala i uniformní paneláková sídliště – a já se v původně „svém“ městě stále častěji ztrácel a někdy se musel skutečných Pražáků vyptat na cestu. To už jsem se začínal lépe orientovat v tom malém městě, do kterého jsem se přiženil, což nebyl – při jeho velikosti – žádný oslňující výkon. Ale doma jsem se tam stejně necítil.

Začal jsem tomu zvláštnímu pocitu říkat „nepatřičnost“, i když to slůvko bylo málo používané a když, tak obvykle i v trochu jiném smyslu a kontextu. Ale dobře vystihovalo nejen že něco někam nepatří, ale i nevhodnost, nežádoucnost a nesprávnost toho nepatření. Neměl jsem ten pocit rád; má nepatřičnost mě mrzela. Čím dál tím víc.

Když jsem odešel do zahraničí, byl jsem cizinec, zcela viditelně a slyšitelně jsem do nové země a nového města nepatřil, a přece v tom nebyla ta nepatřičnost. I když mě Vancouver celkem vlídně přijímal, nebylo to nikdy „mé“ město, a ani jsem to neočekával. Se slušností hosta jsem obdivoval přírodní krásy města pod horami na březích oceánu a užíval si jich, ale doma jsem se dlouho necítil. Chybělo mi to, ale nebylo to nepatřičné, nebylo to nesprávně.

Zajímavě jsem se s tím vyrovnával ve snech. Jel jsem po vancouverské Lougheed Highway, spěchal jsem do práce, ale stále jsem nemohl najít odbočku na brněnskou Leninovu třídu. Ale zato jsem najednou kroužil po dejvickém „kulaťáku“ a nemohl se rozhodnout, kterým výjezdem se dát. Až jsem si konečně vzpomněl, že ne do práce, ale na letiště spěchám, jenže ten výjezd, co obvykle vedl do Ruzyně, se změnil na vancouverskou 25. ulici, tedy King Edward Avenue, a já vlastně opravdu spěchal do práce, ale na místní universitu. Co k tomu dodat?!

Snad jen že za čas jsem se přistihl, že se už z dovolené nebo zahraničních cest zase vracím domů. Že celkem spontánně a přirozeně říkám – „Tak zítra už jedeme domů!“ A docela se těším. Před přistáním s jistou pýchou obdivuji tu krásu a jsem rád, že tu bydlím, že tu jsem doma. Ty pomatené, nepatřičné sny nějak nenápadně vymizely.

A přece… A přece mi chybělo město, kde jsem vyrůstal, chodil do školy, měl své první lásky, a které jsem měl rád a považoval samozřejmě za „své“. V době, kdy v mé zemi byli u moci zločinci, byl návrat do mého původního města nemožný. Žádný div, že jsem si to půvabné město mého mládí idealizoval. O to víc mi chybělo, zamrzlé v poetice mých vzpomínek.

Když konečně bylo možné se svobodně vrátit, všechno bylo jinak, a i v tom smyslu se kruh zase uzavřel a utvořil dokonalé rondo. V mnoha ohledech jsem své město nepoznával. Město se rozrostlo, rychle dohánělo léta zanedbávání a krásnělo, názvy ulic a náměstí se změnily, a já se zase občas musel vyptávat na cestu. Ve svém městě.

Průvodkyní mi často byla skvělá kamarádka, která Prahu znala výborně. Severočeška z Litvínova, která v osmnácti přijela do Prahy studovat a už tu zůstala. Nevím proč, ale zejména ráda mě brala na Vyšehrad, kde jsem naopak vyrůstal, ale nezůstal, já. A kde jsme při našich procházkách nejspíš každý viděli něco jiného.

Od metra jsme chodívali kolem rotundy, nad kterou bývalo kluziště DTJ, kde jsem měl první a jediné vytoužené rande s Marií. Ze svahu pod ním jsme jezdili, ještě jako kluci, na bobech. Z hradební vyhlídky jsem viděl „háfen“, který v zimě zamrzal, když Vltava, osedlaná novou přehradou, už ne, a kde jsme bruslívali. O kousek dál v Podolí byl Veslařský ostrov, kde jsem ke konci své první trenérem povolené projížďky na skutečném závodním skifu hrdě zamával děvčatům na platu, a hned jsem se také cvaknul. Tam mě také zcela nečekaně statná, o něco starší Hanka, reprezentantka, uchopila do náručí a provedla se mnou něco krásného. Bylo to poprvé a bylo to tak překvapující, krátké a rychlé, že jsem za chvíli ani nevěděl, jestli to byla pravda. Na smíchovském břehu jsem viděl Císařskou louku, kam jsme se někdy chodili s tátou koupat. Ale častěji na plovárnu, která byla blíž, hned pod vyšehradskou skálou. U Purkrabství bývaly pobořené hradby, a tudy jsme s Luďkem prolézali a pak sedávali na skále nad tunelem, pozorovali vltavské parníky a uvažovali, zda se nestat námořníky. Teď už byly ty hradby bezpečně vyspravené. A co ten strach, když Pavel skočil ze Železničního mostu, a já tedy musel také… Při pohledu na sever jsem nevnímal Hradčany, ale ulice hned pod Vyšehradem, kde jsem žil a vyrůstal, a kde jsme, kdysi, hráli přímo na ulicích kopanou. Pravda, někdy nás přerušilo projíždějící auto. A vzpomínal jsem, kdo žil Na Hrobci, kdo v Podskalské, kdo Na Výtoni, kdo v Plavecké, a kdo až Pod Slovany… A byl jsem rád, že má zdatná a Prahy znalá průvodkyně nejspíš neznala cestu na Vyšehrad průchodem kdysi zvláštní školy ve Vratislavce. Neprozradil jsem ho.

Ale stejně jsem byl v Praze už jen jako cizinec; nepatřil jsem tam. I když to ostří nepatřičnosti v tom už nebylo, dávalo to smysl a nic jiného se nedalo očekávat, trochu mě to stále mrzelo a situační ironii nebylo možné přehlédnout. Jako by to bylo nějak předurčené. Snad osud. Ten neošálíš, jen záleží na tom, jak se s ním vypořádáš. Tak na stará kolena jsem se tomu, trochu nakřivo, začal smát.