Tento příběh je pravdivý. Sice ho nevykládal T. Taxis Taylor, což prý pravdivost příběhů vždycky zdůvodňuje, ale povídal mi to přítel „zez Plzně“, který jel nedávno do Prahy.

Západním expresem. Tady dodám, že Západní expres už jezdil za socialismu, a když mi bylo dvacet (1984), tak mi připadalo překvapivé, že režim podobný název trpí. A nezakazovali ho a nedávno dotyčnému rychlíku opět začali říkat Západní.

Ten můj známý (kterému budu říkat hezky česky Sam) chtěl původně cestovat Berounkou, což je taky rychlík, který ráno jezdí v 7. 26, zatímco Zápaďan již v sedm. A tak Sam přišel v Plzni na mohutně zrovna opravované nádraží, ale zbytečně brzy. Usedl v hale na lavičku, aby viděl na odshora dolů se posunující odjezdy vlaků, a sedí a poslouchá, co lidé po ránu vykládají. Oči mu zabloudily k hodinám. Za tři minuty sedm.

Současně si uvědomil, že asi právě hlásili Západní expres, který přece jezdí z Chebu přes Mariánské Lázně. A dál do Prahy. Samuelovi to připomnělo, že s ním jezdil v letech osmdesátých skoro každé pondělí na vysokou (nebo už v neděli večer) a slečna nostalgie jej definitivně probudila. Proč vlastně nejedu zas?

Teď má příležitost. Zbývaly do odjezdu dvě minuty. Vyběhl pohyblivými skleněnými dveřmi ven ke slavnému vlaku, do kterého chtěl vzápětí rovnou skočit, a přesně mezi halou a expresem stála tak dvacetiletá průvodčí a v románu by jí pohotově sdělil: „To přeháníte. Tak hezká dáma - a jako průvodčí?“ Ale toto byl život a on se pouze reflexivně optal: „Je to Berounka?“

„Ne, Západní expres.“

„Nevadí. To bude jenom příplatek.“

„Jo. Deset korun,“ povídá to světlovlasé děvče v uniformě.

Sam šel vagónem, podle svého zvyku moc nehledal a otevřel kupé, kde proti sobě seděli jedni starší manželé. Pozdravil „je tu volno?“, usedl a pořád viděl nebezpečně krásnou průvodčí, ačkoli neměl v plánu ji dávat před vnitřní zrak. Byla tam a myslel si: To snad ne, to snad ne. Skočím vedle ní jako blbeček do vlaku a mluvím na ni, jako by tam stál kovovej jeřáb. To by Páral neudělal.

Utkvěl mu její postoj. Přišel mu ohromující. Ten vlak jí patřil. Dívku její práce určitě bavila. Jí se zamlouvalo hrát roli průvodčí, ale proč by vlastně hrála? Byla jí. A vyčkávala vždycky až do poslední chvíle u rychlíku a už dopředu věděla, že obyčejně ještě někdo přiběhne. Taky to ji bavilo, takže již měla odhad, kam přesně se umístit, aby opozdilci bleskurychle odpověděla: „Ne, osobní vlak do Rokycan máte na osmé koleji.“ Anebo: „Berounka? Teprve pojede.“ Jak mohou být některé mladé dívky tak půvabné? Tak se Sam ptal - a čekáte, že čekal, až mu ta dáma přijde označit jízdenku, ale dávno mu nebylo dvacet jako jí, takže na průvodčí po chvíli takřka zapomněl. Místo toho prohodil pár slov s dámou a pánem v kupé a matně si vybavoval, že je již v Praze na Výstavišti potkal na nějaké intelektuálně zaměřené kulturní akci. Byli mu sympatičtí, zatímco dvacetiletá průvodčí jo přitahovala a mátla, na chvíli šokovala a nadále stimulovala. Nezapomenutelná, která nadchla (zase na ni myslel), a najednou stála ve dveřích.

Sam dal reflexivně přednost manželům, ale ti dali přednost jemu. Sam se přesto nehýbal, nehýbala se ovšem ani nebezpečná průvodčí s postavou bez chyby. Čekala nevzrušeně a jista si, že dělá dojem. Víc než dobrý. Proč by ji to netěšilo, i kdyby pouze podvědomě.

Neměla sice kleštičky, ale ty se dávno nenosí. Sam se zamiloval. Podal nebezpečné průvodčí lístek, ta jízdenku zrentgenovala obrovským strojem či foťákem, který jí visel někde na břiše, a nepatrně se při kontrole zaklonila. Lehkomyslně řekla: „Tak to asi zdražili. Dvacet korun.“

Měl špinavé mince. Čistá, ale nebezpečná inkasovala. Její komunikaci s manželi už nevnímal. Dostala ho, a to byl zadaný. Anebo nebyl? Vlastně nevím, ale prý jej „psychicky rozhodila“, tak to řekl, a možná byl mimo už cestou z nástupiště.

Čekal, že se průvodčí nakonec zmíní o tom, že je vagón místenkový, ale ta věc prošla bez komentáře, ačkoli Samuel místenku neměl. Zbytek cesty do Prahy (Západní expres mezi Plzní a Prahou nestaví) konverzoval s manželi, kteří mířili na několik přesně vytipovaných výstav. „A co kopule Národního muzea, už jste tam byli?“

Manžel se zasmál. „Xkrát.“ Odmlčel se. „Já tam byl naposled zrovna před týdnem.“

I při konverzaci sledoval Sam uličku a zvažoval, že se vlakem projde. Co se ji pokusit sbalit? Co s ní jen zaflirtovat? Hm. Kolik jen mužů jejího věku asi totéž zkusilo! Ona ty věci zažívá každou minutu. Nebo snad ne? Musel bych vymyslet totální inovaci.

Z legrace si představil, že před ní předstírá srdeční kolaps, ale radši střádal první věty, kterými by se inovativně pokusil o konverzaci. „Je to vážně Berounka?“ „Ne. Západní expres.“ „To jste mi venku neřekla.“ „Řekla.“ A Sam (rádoby komicky změněným tónem): „Jsem už starý…“

To ne. Radši: „Umírám. Kde vůbec máte jídelní vůz?“

„Slečna vozí vlakem občerstvení, bude zrovna v šestém vagónu.“

„Ale copa (plzenština) jste si nevšimla, že ho odpojili?“

Taky blbost. A co přímočaře? „Takhle hezká dívka přece nikde nemůže pracovat jako průvodčí.“ „Dívka ne, už jsem vdaná.“ „A není to nebezpečný?“

Nebo: „Vás musí bez přestání obtěžovat Poláci.“ „Jste blázen?“ „Z Varšavy.“ Ale ten vtip neobstál, byl jako z Polska. A co pop-intelektuálně? „Šel tu zrovna Steven Spielberg, nebo se mi to jenom zdálo? Neřeknete mi, prosím, kde sedí?“

„Najděte si ho sám.“

„Dobře, ale smí se nakukovat i do chambre separée?“

Nejčerstvější průvodčí okolo Sama ještě jednou prošla: bez zastavení a tímtéž krokem, který užila Jana Brejchová, než ji kdysi oslovil Miloš Forman. Jaká je to chůze, víme. Paže visí, bradu na prsou a dáma kráčí rovnou za nosem a sní, jako by říkala: „Nemysli si, nemám se valně. Oslov mě, vyklop to.“

Se Samem jsem se potkal to dopoledne na valné hromadě Obce spisovatelů v Lazarské ulici číslo 3, kde je jakýsi přednáškový sál, a po chvíli z něj u chlebíčků vylezlo: „Jak jste jeli do Prahy?“

Neptal se mě, ale jiných dvou členů Obce, kteří taky pocházeli ze západu.

„Jak asi? Západním expresem.“

Zavládlo ticho, které trvalo, až dokud se pitomec, který na své kolegy ráno dočista zapomněl, nezeptal: „Jo-o? Vážně? Taky vás odbavovala ta hezká průvodčí?“

Přikývli s jakousi samozřejmostí, jako by je ani nevzrušila, a musel si představovat, že sedí v kupé spolu s nimi. Dodali by mu kolegové a kolegyně snad více odvahy?

Odpoledne přišel Samuel na pražské Wilsonovo nádraží a shodou okolností jela na Plzeň zrovna Berounka. Koupil lístek u pokladny. Nástupiště kypělo lidem včetně pěkných dvacítek i zralých dam. Viděl, že má jeho vlak dvacet minut zpoždění, a napadlo jej (při svých plánováních býval pomalejší): „Co jede potom?“

Zjistil, že Západní expres. Taky že dávno čekal na opačném konci nástupiště. Heleme! Nepojede s ním náhodou stejná parta jako ráno? To si pomyslel, pak zvenčí zahlédl volné sedadlo, naskočil a uvelebil se krásně u okna. „Není to náhodou místenkový vagón?“ optal se ještě a dostalo se mu bez rámečku následující odpovědi jakési studentky: „Je. Ale klid, to nevadí.“

Všiml si před sebou knihy My děti ze stanice Zoo – v síťtce. Chtěl ji uzmout. Najednou vedle stála starší, docela půvabná dáma. „Tady sedím.“

„Ježiš, promiňte.“

„Nevadí. Já si sednu vedle.“

„Takže to je i vaše knížka?“

Vytáhla ji: „Ano.“ Cestou do Plzně už konverzaci nepřerušili a ona pokračovala sama až domů do Mariánek. Měli si co říct a skoro to při pohledu shora působilo, jako by k sobě patřili; ale na začátku to málem rozbila nějaká dívka s taškou na kolečkách. Oznámila mu, že sedí na jejím místě, ale paní z lázní to interpretovala jako vlastní chybu a poprosila majitelku místenky, zda by se neutábořila jinde. Ta byla velmi ochotná a klidná. Samuel za ní ještě korektně zavolal: „Jesli nic nenajdete, tak se vraťte. Půjdu jinam.“

„Ne, to je v pořádku, já už si něco najdu.“ A on konverzoval a čekal a čekal a čekal, kdy zatraceně konečně půjde nebezpečná průvodčí. Protože se skutečně jednalo o stejnou vlakovou četu, což poznal dle dívky, která okolo táhla vozíček s pitím.

Ale ten den, 6. prosince 2022, jízdenky v Západním expresu na Plzeň nezkontroloval nikdo.

Když na to podlý Samuel České dráhy dodatečně a jako skutečná inspekční bestie upozornil, řekla mu paní na telefonu, že byla ten den u Břeclavi jakási kalamita, takže jeden vlak nakonec vůbec nejel, protože „prostě spadla trolej“, a osazenstvo Západního expresu, které částečně přišlo právě z oné „ztracené“ jízdy, tedy už Dráhy nechtěly obtěžovat.

Náš Sam se s onou starší dámou, která cestovala domů až z Rakouska, seznámil blíž - a svěřil se mi nakonec, že to vypadá na vážnou známost; ale okamžitě jsem jej zastavil, když se hodlal detailně rozpovídat. „Mě to nezajímá.“

Zasmál se. „Tebe to nezajímá? Dobře. Ale nepřipadá ti to jako vystřižené z mravoličné povídky? Nezdá se ti?“ Uchechtl se. „Čekal mladinkou, dostal zkušenou.“

Taky jsem se suše zasmál a řekl Samovi, aby onu dámu z Mariánských Lázní třeba i pozdravoval, ale že ukrutně spěchám „za nebezpečím“.

„Za nebezpečím?“ „Jasně, Same.“ „A kam?“

„Na Západní expres.“