Populární rozhlasový reportér, novinář a spisovatel dr. František Kocourek se počátkem léta 1940 zase jednou procházel po břehu své milované Sázavy. V její blízkosti vždy pookřál, ale nyní se mu vítězné tažení Němců Evropou nepříjemně uhnízdilo v hlavě. Nad Žampachem usedl na balvan u vody a zahleděl se do bouřlivých a třpytících se vln. Teprve ty dokázaly starosti odplavit. Náladu mu spravili i dva muži na kanoi, s nimiž se pozdravil.

Hučení peřejí bylo tak silné, že úplně přeslechl blížící se bouřku. Až když začaly padat těžké kapky, zvedl se a rozběhl se proti proudu do Kamenného Přívozu. A už to tam prásklo nad jezem! Do hospody vrazil celý provlhlý a udýchaný.

Setkal se tam s jiným pražským intelektuálem – spisovatelem Janem Morávkem. Ten ho představil svým přátelům, s nimiž tady vyrůstal a s některými chodil i do třídy. Měl zde nad půllitry hlavní slovo, jak by taky ne, když se v tomto domě narodil. A všechny dřívější události kolem řeky měl v malíku a začleňoval je do svých knih. Mohl si tu dovolit i nadávat na Němce, protože bylo nepředstavitelné, že by tu měli mezi sebou udavače.

Řeč se potom vedla o starých časech. Morávek připomenul tragický příběh o krásné slečně Idě z nedalekého zámečku Včelní hrádek, která se z nešťastné lásky zastřelila bambitkou svého otce, který jí pak vystrojil divný pohřeb: Rakev vezl na hřbitov hnojný vůz tažený dvěma voly. Sousedé ten případ samozřejmě znali, ale rádi si ho znova vyslechli. O zlém tatíkovi pak diskutovali.

„Umíte krásně vyprávět,“ pochválil Morávka Kocourek.

„Ale kdepak,“ řekl Morávek. „To jsou jen takové hospodské povídačky. S vámi se nemohu rovnat. Já tady mluvím jen k pár lidem, ale vy k celému národu. A jak je to potřeba v dnešní těžké době! Mluvíte srozumitelně, poutavě, vtipně, někdy i poeticky. To umí málokdo. Třeba jak jste komentoval přehlídku německé armády na Václavském náměstí a zmínil jste se o té velké černé vráně nad městem. To se vám povedlo.“

„Však se tomu pořád divím, že mě tenkrát nesebrali,“ povzdechl si reportér.

„Nesebrali a neseberou,“ pravil Morávek rázně. „Buď jsou Němci tupí a ten jinotaj nepoznali, nebo už na to zapomněli. Buďte klidný.“

Také ostatní soudili, že Němci jsou zabedněný národ.

Déšť venku náhle ustal a do místnosti vniklo oknem prudké světlo. Oba literáti vyšli i s půllitry ven a posadili se před hostincem na lavičku. Všechno kolem nich se rozzářilo. Nejen hladina, ale také kamení na břehu, listí na stromech a střechy domků, z nichž stoupala pára. Také pivo ve skle se na slunci třpytilo jako rozteklé zlato. Znovu se dali do zpěvu ptáci, jez hučel a ozval se i kohout a pes. Ke břehu přirazili další dva kanoisté, zmoklí jak potkani, ale veselí. V tomto krásném místě se všechny mrzutosti rozplynuly a muži na lavičce pociťovali naprostou pohodu a bezpečí.

Ale Němci na černou vránu nezapomněli, nelíbily se jim ani Kocourkovy vlastenecké přednášky. Za rok, ještě před příjezdem Heydricha do Prahy, ho gestapáci při jedné přednášce zatkli a posléze odvezli do Osvětimi. Tam František Kocourek zahynul a svou Sázavu už neuviděl.