To alespoň říkala moje maminka a maminky a režiséři, jak známo, mají vždycky pravdu. Však taky všechny ty pořady „Neváhej a toč!“ nejsou o ničem jiném, než jak si někdo jiný rozbil hubu. Fakt je, že se lidi obecně pobaví nejlíp, když sebou někdo pořádně někde majzne anebo odněkud sletí. Ovšem musí to být někdo skutečně cizí.

Tedy u manželek to tak úplně neplatí, většina z nich se v duchu nezřízeně chechtá, když si ten její nabije kokos. Navenek ovšem předstírají, jako že nic, jen jim tak zacukají koutky. Ale pak, když osamí, zkroutí je většinou záchvat smíchu tak, že končí se zkříženýma nohama, aby se nepočuraly. Ovšem kromě případů, kdy by si, nedejbože, otec rodiny skutečně něco vážného udělal. To by bylo po srandě. Zmizel by jeden příjem.

A tak, abychom se pobavili, můžeme si vypravovat, jak si kdo kdy co vyvedl. Doma anebo na chalupě. Protože, přátelé, nejnebezpečnější místo na světě je domov! A chalupa taky. Protože chalupa je vlastně druhý domov. Doma se totiž stane tolik úrazů a malérů, že každá, i ta nedivočejší dálnice bledne. Někdy sice nejde o život, ale...

Začneme u mě. Cizí neštěstí čtenáře nejvíc potěší!

V dobách dřevních, tak kolem roku pětašedesátého, byly děsně moderní umakartové kuchyně. Protože doma krátce po svatbě nebylo ani moc místa, ani moc peněz, vyráběl jsem ze starých skříní kuchyňskou linku sám. Sloužila pak asi třicet let. Problém byl ovšem v tom, že se tehdy neprodávaly na míru uřezané desky, nahoře s nalepeným umakartem, jaké jsem potřeboval. Nezbylo než koupit umakart a na dřevěnou desku jej přilepit. Čím jiným, než Alkaprénem. Vymyšleno, připraveno, uděláno.

Jenže... A právě to jenže bývá nejdůležitější. On se mrcha ten umakart nějak na tom chemickém Alkaprénu začal mírně vlnit. Nepomohlo, že byl připevněný ponkajznama – dnes svěrkami –, boulil se stále. Dříve furt. I vymyslel jsem geniální plán.

Sehnal jsem malé tenké hřebíčky s velkou hlavou. Když říkám sehnal, myslím „sehnal“ a ne koupil. Byly takové hodně špičaté, kované dole do čtyř hran jako podkováky a nahoře to mělo velkou hlavičku, dlouhé asi tak deset milimetrů. Původem snad „sděláno v CCCP“. Ta velká hlavička byla pro další akci důležitá. Mezi již přidělaným rantlem – hranou linky – a začátkem lepeného umakartu jsem hodlal zatlouct hřebíčky tak, aby velkou hlavičkou přitáhly umakart k desce.

Zpočátku šlo vše výborně. Bylo klidné nedělní dopoledne, byl jsem doma sám, nikdo mě nerušil. Všichni se měli vrátit až večer. Práce to byla zdánlivě snadná. Sta-čilo jen najít mezeru mezi hranou a umakartem, pečlivě namířit a malým kladívkem, takovým tím čalounickým, zaklepnout. První, druhý, dvacátý – přiložit hřebíček a klep... Auuuu! Dvacátý první se nějak hnul a projel mi hladce palcem. Paleček, mrška, byl přitlučený k desce.

No co, vyndám ho kleštěma... Sakra, ty jsou pod oknem vedle vařiče. Tak šroubovákem... Ten leží támhle v rohu, kam jsem ho mrsknul. Tak to zkusím prstama. Kdepak, nešlo to, ta potvora ruská, ručně kovaná, držela fest. Je neuvěřitelné, jste-li mlád, do jakých poloh dokážete ohnout a zkroutit vlastní tělo, když máte k vodorovné desce, umístěné ve výšce cca 80 cm, přibitý prst.

Houdini i duo hadích žen by bledli závistí, kdyby viděli, jak jsem se kroutil, abych dosáhl na zem na šroubovák. Nedosáhl!

Ovšem kladívkem jsem mohl, když jsem se natáhl, dosáhnout až ke kleštím ležícím na stolku. Mělo to háček: kdybych je přitáhl moc k sobě, spadly by taky na zem a bylo by to v p... Dumal jsem, co dál, a mezitím sebou cukal jako šílenec postižený zároveň epilepsií. A přitom jsem občas zařval. To když jsem se pokoušel ten prst utrhnout. Ale nepovedlo se. Ta velká hlavička držela vertikálně, maso prstu zase horizontálně.

Klid! Jen klid! Soustředit se! Co nejvíc se natáhnout s kladívkem v ruce ke stolku s kleštěmi. Jak skalní orel jsem visel za jeden prst, nakloněný k oknu, a pomalu přitahoval kleště k sobě. Ale zároveň k hraně stolku!!!

Po milimetrech jsem je posunoval, až byly na samé hraně, jako ta auta, co se ve filmech houpou nad propastí. Co kdyby spadly na zem? Ono se s tím přitlučeným prstem nedalo ani sednout na zem, že bych tak počkal až někdo přijde.

Po milimetrech prováděná operace, v závěsu na přitlučeném prstu, trvala mnoho dlouhých minut. V plném soustředění a se zatajeným dechem. V pauzách jsem funěl jak hroch, když se vynoří z jezera Tanganika. Nakonec se to povedlo. Posunuté kleště, dramaticky trčící napůl nad prázdným prostorem, jsem zachytil špičkami prstů a pak už to šlo ráz na ráz. Vytrhl jsem ten proklatý hřebík a zařval. Tedy ne vítězně, ono to dost bolelo.

Večer se vrátila žena, pohlédla na výsledky mé práce a konstatovala, že to jsem se tedy nepřetrh. Mýlila se! Skoro jsem se přetrh.

A protože ani na chalupě si není člověk jistý, co se stane, tak taky něco odtamtud. Ostatně, musím vám říct, tohle „kutilství“ je snad nejnebezpečnější povolání na světě. Proti tomu je práce pyrotechnika procházka růžovým sadem.

V prvním patře na chalupě byl pod půdou dřevěný strop. Kdo četl moje povídání o tom, jak se dírou v tom prkenném stropě a dírou ve střeše dívala naše babička rovnou z postele v noci na hvězdy, pochopí, že s tím bylo nutné něco udělat.

Na OPBH, kam mě zavál vítr normalizace, vypukla v sedmdesátých letech akce bourání starých baráků. Hurá všechny nastěhovat do paneláků! Nu a v těch starých barácích byly na staré podlahy v šedesátých letech kladeny desky z dřevotřísky jako podklad pod lino. Nu a tahle dřevotříska byla před zbouráním domků k mání. Bezva desky! Pro mě na strop. I uloupli jsme desky, odvezli, pochopitelně s potvrzením o zaplacení, esenbáci kontrolovali jak diví, a kdo neměl na ukradené papírek, toho hned zavřeli. Jenom blbec si neuměl opatřit papírek na „osvobozený materiál“.

Naše chalupa, která je stará víc než tři sta padesát let, má strop ze starých prken položených na ručně tesané trámy. Vytrhat prkna mi bylo líto, i když byla plná červotoče a na mnoha místech prasklá. Ale byla to zároveň izolace. Takže jsme to vymysleli geniálně! Ze strany se na trám kousek pod stropem přitloukla lať, deska se předtím přiřízla na míru, jen se nechala základní délka dva metry. Šíleně těžká deska, silná myslím 2,5 cm, se hranou zahákla za drážku nad lajskou, pak se zvedla do roviny se stropem, zapřela zespoda připravenou tyčí, rychle se z druhé strany natloukla další lajska k protějšímu trámu a bylo to. Kus stropu byl hotový.

Jako když hrom bije. Až do té doby, než jsem znenadání zjistil, že sice držím desku vší silou nahoře, na jedné straně zaklesnutou za lajsku, ale podpírací tyč mi upadla. Sakra, co teď? Hurááá, támhle leží koště, na které dosáhnu! Koštětem rychle podepřu desku a chystám se ji pustit a sehnout se pro lajsku. A vtom se to stalo. Dodnes nevím co. Snad povolilo koště, snad jsem do toho drknul, v romantických chvílích si namlouvám, že to bylo malé zemětřesení (Krušné hory jsou jediné místo v Čechách, kde jsou pravidelně malá zemětřesení)... Výsledkem bylo, že na mě ta deska, dlouhá dva metry a široká asi metr šedesát, spadla.

_{Ležel jsem pod deskou na zádech a čuměl na strop. Dřevotříska o váze moc kil mě zalehla od krku až po kotníky, což se ukázalo jako malér. Pokus zvednout desku vleže na zádech byl neúspěšný. Spodní hranou se mi zaryla do nohou a hrozilo, že si je snad ulomím. Takhle to nepůjde. Pokus otočit se pod deskou na břicho a vylézt se taky nepovedl. Vysoukat se nějak zpod desky nešlo, protože ta dřevotříska do podlah byla na povrchu tak drsná, že když jste zkusili zpod ní vylézt, lezla s vámi. Místo muže s železnou maskou jsem byl mužem s dřevotřískovou deskou. Nakonec jsem se osvobodil pomocí koštěte. Nahmatal jsem jej vedle sebe, kraj desky trochu násadou nadzvedl a pak páčil a kroutil se a popolízal jak chrobák, až jsem vylezl ven.}

Dodneška mi ta deska visí nad hlavou, když ležím večer na chalupě v posteli. Zpočátku jsem se v noci budil, jestli ta potvora náhodou zase nepadá, ale teď už jsem si zvykl. Ale úplně jistý si nejsem. A taky jsem rád, že televizi máme dole v kuchyni. Protože jeden nikdy neví. Jak pravil jeden náš revoluční básník – „předměty, ti naši mlčenliví soudruzi...“

No právě, jednou přítel, jindy nepřítel. To kdyby ta potměšilá deska viděla pár dílů „Neváhej a toč“, čert ví, co by ji napadlo. Však víte, co za lumpárny vyvádějí obyčejné namazané krajíce chleba, když spadnou na podlahu! O tom, co dokážou, když dostanou chuť spadnout na koberec, ani nemluvě!

A když teď víte, co se stalo mně, můžete se radovat, jak jste šikovní, protože vy jste si prst hřebíkem ke stolu nepřitloukli, a jestli náhodou jo, tak se můžete utěšovat, že nejste takoví neumětelové sami. Když člověk ví, že v něčem není sám, vždycky ho to potěší.

No, a pokud máte chalupu, kdyby tam na vás nikdy nic nespadlo, to bych se moc a moc divil!

Václav Vlk