Motoristé říkají, že největší radost z auta má člověk dvakrát. Jednou, když ho koupí, podruhé, když ho prodá. U chalupy je tomu jinak. Ona je taky chalupa něco jiného než pomíjivé auto. Chalupa je kus krajiny. Venkovská chalupa – to je kus našeho zabydleného světa. Je to součást člověka.

A tak z chalupy má člověk největší radost, když ji koupí. Nejen tím, že jsme chalupou získali kus majetku, ale že se vlastnictvím chalupy dokážeme dostat do světa správných proporcí. A rozměrů. Do světa, kde tráva roste a ptáci zpívají a v noci jsou na obloze vidět hvězdy. A kde muž může být mužem a žena ženou, pokud chtějí, ať už si pod tím představují cokoli. A kde budou mít nad sebou „svoje trámy“ a na zahradě „svého krtka“ a kolem bude chodit „jejich listonoš“. A na půdě na starém trámu si budou hýčkat vyrytý letopočet z doby, na kterou si nepamatují ani ty nejstarší babičky. A možná že by si na ni nevzpomněly ani babičky těch babiček. To všechno se jim může splnit, pokud chtějí.

A pokud si ti dva tu chalupu koupí. Protože chalupu, tu by měli kupovat nejlépe dva. Protože kdyby si někdo kupoval chalupu sám – a možné to je –, je to takové neúplné. Nedokonalé. Snad proto, že správná chalupa má paměť. A že je součástí přírody. A příroda, jak známo, trvá na tom, aby pro uchování rovnováhy byli vždycky dva. Ona a On.

Ono se nakonec ukáže, že i když si tu chalupu původně koupil sám pro sebe muž naprosto nejdrsnější, s vousy jako Krakonoš, jednou si na ni stejně přivede něco, tedy někoho, na němž se už zdálky většinou pozná, že to není kamarád z posledního zlézání Himálaje, nýbrž někdo úplně jiný. Kvůli kterému se, co to budeme zapírat, vlastně původně na ten Himálaj lezlo.

A protože se tohle ví, že chalupa je nejméně pro dva, a později lépe pro více členů, je radost při koupi převeliká. My, obyvatelé měst, si tak kupujeme nazpátek vlastní minulost, abychom se díky jí mohli dožít vlastní lepší budoucnosti, než nám nabízí pohled z oken paneláku.

Různí místní i odjinud přišlí „chytří“, zvláště osoby zakládající si na své nadprůměrné intelektuální způsobilosti (tedy jak tvrdí ony, ty osoby), prohlašují, že koupě chalup a chat u nás v Čechách, Moravu a Slezsko nevyjímaje – a zahrnují v to i Slovensko – je tak oblíbená hlavně proto, že prý jsme v jádru venkovani, většinou jenom přelakovaní na „městské“.

No a co na tom? Všichni jsme přece po předcích venkovani. Nebo skoro všichni. A tak se vracíme ke svým kořenům. Já se za to nestydím. A kdo se stydí, ať si nekupuje chalupu. Bude mu k ničemu. Protože žít na chalupě (ono i na chatě, když nebyla anebo není žádná chalupa k mání) aspoň část života, když už to nejde pořád, se mi líbí. A komu se to nelíbí, ať tohle povídání nečte. Není pro něj. Leda... leda že by vlastně moc rád nějakou chalupu měl, ale v životě na něj žádná nevyšla, anebo přemýšlí, že by si možná nějakou koupil...

Přátelé, nemáte-li ještě chalupu, kupte si ji! Protože na takové chalupě, to je docela jinačí život než v zakouřeném městě! Kde jinde než na chalupě můžete táhnout k ránu odvedle od sousedů beztrestně (manželky se v tomto případě nepočítají) za zpěvu lidových písní, jako je odbojná halekačka „Nepudem domu až ráno, až bude ustláno, nepudem domu až ráno, až bude den!“ A ohlašovat rodině příchod živitele na jeho vlastní grunt popěvkem: „Staáráá, staáráá, rosviť lucernu, ať neupadnu, až pudu domu...“? Kde se vám to poštěstí? Ve městě? S jeho policajty, tasícími rychle a nemilosrdně v nočních hodinách pokutové bločky, zvané kdysi, v dobách mládí našich otců, „rámusenky?“

Co je do města, kde každého motoristu již od věků pronásledoval zavilý nepřítel, kdysi zvaný strážník, později maskovaný jako takzvaný „šedý mor“ a dnes překřtěný na „botičkáře“, ukrývající se v blbě ušitých kopiích uniforem americké policie a řádící pod tajnou značnou Městská policie? Na chalupě si na dvoře můžete udělat třeba i generálku starší škodovky! To za totáče byla neuvěřitelná výhoda. Půl roku jsem sobotu co sobotu vyměňoval s kamarády těsnění pod hlavou Škody MB, „páč“ hlava byla prasklá a v žádném servisu to nechtěli udělat, neboť „hlavy“ jaksi nebyly. Chalupa – to je jediné místo, kde většina z nás konečně zažila na vlastní kůži zásadní pravdu ze známého truhlářského hesla „Furt to řežu, furt to řežu a furt je to krátký!“ Například při samovýrobě dřevěného obložení provlhlých stěn.

Chalupa – toť jediné místo, kde zjistíte, že šedovlasá tchyně dokáže, po spatření užovky v trávě, uběhnout 100 metrů za 11,3 vteřiny, a ještě přitom ječet jak siréna na vládním vozidle.

Jedině na chalupě zjistíte, jak je to vlastně s profesionálama. Třeba že sousedka, profesionální zdravotnice, se vyznačuje hlavně tím, že nemá nikdy doma ani acylpyrin, ani leukoplast, o obvazu nemluvě. A že huhlající místní domorodec, potulující se každou neděli v imitaci mysliveckého oblečení, je vlastně machr. To když najednou beze slova přikvačí, když už se dva dny pachtíte s neuvěřitelně velkým šutrem v místě, kde kopete studánku, a vy zjistíte, že co se týče profese, není žádný ořezávátko. A s nevěřícím pohledem ho sledujete, když s jakýmsi podivným kladivem na dlouhé tenké násadě v ruce nechá vás a dva kamarády ten šutr třikrát v tom blátě obrátit, aby pak do něj několikrát majznul, a ta obrovská hmota kamene se rozpadne na hromadu malých kousků. Protože Rudy, což jste dosud nějak nebrali na vědomí, dělá v lomu.

Jen na chalupě pochopíte, že člověk sám je prd nejen před tváří Boží. Ale taky když potřebuje vykopat senkruvnu v rostlém terénu. Plném jílu a kamení.

A že ropucha je skutečně nejdřív děsně ošklivá, ale když se na ni díváte často a zblízka, protože se k vám nastěhovala pod pařez na štípání dříví, že je vlastně krásná.

A že živá kráva je zblízka skutečně „velká jako kráva“. A že jelen je snad ještě větší. Hlavně když ho potkáte v lese při sbírání křemenáčů, když jste se proti sobě oba potichu plížili březovým houštím. Slyšeli jste ho, ony ty břízy šustí, to jo. On si asi myslel, že vy jste nějakej jinej jelen, zatímco vy jste si mysleli, „kterej syčák mi sem chodí na moje houby!“

A pak stojíte najednou v břízkách proti sobě, chvíli se vzájemně díváte do očí a potom se rozhodnete, oba, že půjdete raději někam jinam. Ale důstojně! Jen žádný úprk nehodný plnohodnotného, tedy ehm... samce. Protože oba dobře znáte svoji cenu. A oba přece dobře víte, že po lese se nelítá jak s keserem.

A vůbec se na chalupě naučíte spoustu věcí. Třeba že když se ručně kope dvě stě metrů dlouhý výkop na vodovodní trubky, tak že se u toho prostě limonáda pít nedá. V praxi zjistíte, proč kopáči pijou vždycky pivo. Protože po prvním víkendu, kdy jste si přivezli na uhašení žízně při kopání výkopu basu limonád a prokládali to čajem, je vám celý další týden blivno.

A tak tu spoustu věcí pochopíte. Budete-li chtít. Na té chalupě, co jste si kdysi koupili. Pro sebe. Na furt.

Protože chalupa se má kupovat na celý život. V tiché naději, někdy mylné, že ji kupujeme i pro své děti. Jako že až tu nebudeme. Protože my, pokud to půjde, nikdy chalupu neprodáme.